Havran a královna

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ - Anila se zlobí

Byla oslabená. A nejen to. Cítila se nemocná. V uších jí hučelo po rychlém přesunu. V ústech cítila hořkou chuť hlíny. Rány na ramenou se jí podařilo zacelit, použila k tomu účelu kameny, které ukradla mrtvému čaroději, vzpomínka na rozzuřenou, útočící kočku se však zahnat nedala.

Třela si dlaněmi paže, přešlapovala z nohy na nohu. Byla jí zima, ale když se pokoušela zahřát, vlastní Moc ji zradila. Místo tepla, které mělo čarodějku ukonejšit, se jí dostalo propálených šatů a ožehlé kůže.

Kypěla v ní příliš silná zloba a ona nedokázala její sílu ovládat.

Za všechno mohli Rísijci, ta ohavná kočka a samozřejmě Lirela. Černovláska nepochybovala, že její malá sestřička tohle všechno nastražila. Domluvila se s Rísijci, aby jí naoko unesli, a teď se všichni smějí a mají radost, jak se jim Anilu podařilo napálit!

Stála a dívala se; oheň, který zachvátil dům v údolí, ji znovu a znovu vracel do minulosti. Očima staženýma do uzounkých škvírek sledovala, jak ti lidé odjíždí. Chytráci, co ji napálili. Obelhali. Ponížili.

Musela se držet, aby se za nimi nevrhla, nerozběhla se k nim, ruce natažené jako pařáty. Drásala by jejich kůži, ano, trhala by a kousala a až by se celá umyla v jejich krvi, pak by zas byla svobodná a vyrovnaná.

Ale chtěla je mít všechny pohromadě, aby jí zase něco neuniklo. A jeden z únosců, resia, se vydal po svahu k místu, kde ležel roztrhaný Terilův sag. Anile nebylo jasné, co tam chce hledat. Možná chtěl vzít nějaké maso, aby měli co jíst na útěku před ní.

Ušklíbla se: tak dlouho, aby stačili dostat hlad, jí unikat nebudou. Ať se vydají kamkoli, ona jim bude v patách. Nebo možná spíš před nimi.

Otočila se, plášť jí zavířil kolem těla jako křídla mučerka. Dlouhými kroky se rozběhla po sněhu. Její stín letěl před ní, prodlužoval se. Mířila na východ, slunce v zádech.

***
Krátký části, tak ještě jednu.