Havran a královna

KAPITOLA PRVNÍ - Lasičnice za městem

Tařina matka Lirela vůbec netušila, jaké pozdvižení princezna vyvolala. Vyjela si za město a neobtěžovala se o tom komukoli říci. Vzala s sebou jen komornou Erdu, němou dívku, která uměla vytvářet nádherné účesy a navrhovat nevídané střihy šatů, ale nikdy se nenaučila psát ani číst – což byly věci, které královna od svých ostatních sloužících požadovala. Odešly z hradu chodbou, o níž věděl pouze samotný královský pár, a tak se jim podařilo ztratit se i mužům Lireliny osobní stráže.

Královna mířila k lasičnici za městem, ačkoli podle výrazu v její bledé tváři by se dalo soudit na mnohem významnější cíl.

Skrytá pod hnědavým pláštěm s kapucí vyhlížela spíš jako měšťka, která vyrazila se služebnou vyřídit obchodní psaní nebo pozdravy příbuzným na venkov. Alespoň doufala, že tak na okolí působí. Od královny by beztak každý čekal, že pro své potřeby využije služeb hradního lasičníka a nebude se trmácet až za město.

Lasičnice vypadala chudě a téměř zchátrale. Nedala se srovnávat s tou královskou v podhradí, kde v klecích odpočívaly lasičky patřící šlechtě a dvořanům. Sem svá zvířata umisťovali obyčejní měšťané a trhovci. Svoji vlastní lasici mezi ně Lirela propašovala už dávno. Na tom, že dům měl otrhané došky a ze zdí se loupala hrubá omítka, nezáleželo. Uvnitř bylo teplo a šero, jak to měly lasičky rády.

Erda venku u hlavních dveří hbitě přivázala svého i královnina koně k železnému kruhu a pak se posadila na lavici vedle, když jí královna přikázala, ať tu počká. Dívka nemohla nikomu říct, co viděla a slyšela, ale Lirela ji nechtěla ohrožovat. Kdyby si Tager myslel, že komorná ví něco důležitého, mohl by využít služeb čarodějů z chrámu, otevřít dívce mysl a prohlédnout si libovolné z jejích vzpomínek.

Otevřela dveře a vešla dovnitř. Musela se několikrát zhluboka nadechnout ústy, aby ji neporazil silný pach, který v lasičnici panoval. Jakmile si na něj však navykla, přestala ho cítit. Zůstalo teplo, ticho.

Lirela procházela mezi klecemi na podstavcích ve výši jejího pasu. Uvnitř každé leželo stočené žluté, chlupaté klubíčko. Klecí tu stály asi dvě stovky, zaplňovaly celou místnost kromě vzdálenějšího rohu, kde se krčil kavalec a nízká truhla. Na kavalci se válela hromada přikrývek, v nichž byl zavrtaný cvičitel lasiček. Na první pohled si ho člověk ani nevšiml, ve svém záplatovaném plášti splýval v šeru s pokrývkami.

„Šalnure," zavolala Lirela. „Chci připravit lasici!"

Chvíli to vypadalo, že cvičitel neslyší. Lirela si občas myslívala, že na svém lůžku zemřel, aniž by si toho kdokoli všiml. Byla to hloupost, kdyby se něco takového stalo, zvířata by začala šílet. A nešlo o žádného starce nad hrobem. Jenže královně to nechtělo jít z mysli. Nemohla list poslat sama. Pro všechny ostatní mohl Šalnura nahradit jiný cvičitel, ale pro Lirelu ne.

Oddechla si, když se z kouta ozvalo zakašlání. Bosé nohy pleskly o zem, cvičitel přešel ke královně. Sklonil hlavu a zvedl ruce v pozdravu. Lirela mu položila dlaň na rameno a přiměla ho napřímit se.

Měla pocit, jako by se na ni jeho slepé oči zadívaly.

Lirela se zachvěla, třebaže ten pohled-nepohled viděla tolikrát. Šalnur byl Rísijec, poměrně mladý a snad kdysi i pohledný, ale královna ho znala takhle – holou hlavu, tvrdou tvář, předčasné vrásky vyrývající do ní rýhy, a hlavně ty strašlivé oční důlky vyplněné zjizvenou tkání. Brzy poté, co do Karnu přicestoval, Šalnura zadrželi muži Hlídky, byl obviněn z vyzvědačství a trest byl proveden dřív, než se stačila prokázat jeho nevina. Lirelu překvapovalo, že ani po takovém zážitku cvičitel na Targii nezanevřel a nakonec nastoupil na místo v lasičnici.