Havran a královna

KAPITOLA OSMÁ - Z temnoty do temnoty

Tak tady to teda máte, fňukálci! :))

***

Tara přes matčino nabádání brzy po ulehnutí usnula. Stačilo jí stulit se na proleželém kavalci, přitáhnout si nohy k břichu a uvolnit unavené svaly. Lirela se k ní přitiskla zezadu, tak těsně, jak jí to spoutané ruce dovolily. Poté, co přes obě s obtížemi přetáhla deky, páchnoucí po ovcích.

Královna znovu a znovu proklínala Kríse i všechny ostatní resias, celou dobu, co se pokoušela nalézt alespoň trochu příjemnou polohu na řídkém slamníku. Trvalo celou věčnost, než si přestala uvědomovat hrozné pachy a smrady, prostupující chatrč – pot, zatuchlina, slabý zápach spáleniny, dokonce i moči. Kouř, ovce, ovce a ještě jednou ovce. A z toho všeho nejhorší, ač sotva znatelný, znepokojivý puch, jako po tlejícím mase.

Nespala. Nemohla. Slyšela, jak Tara pravidelně oddechuje a téměř cítila sladkost a nevinnost jejích snů. Ale ona sama musela přemýšlet, přestože celé její tělo volalo po odpočinku. Bolely ji svaly na vnitřní straně stehen z dlouhé jízdy. Bolely ji ruce, které musela mít ovinuté kolem pasu toho zatraceného resia. Bolel ji zadek ze sezení na tvrdém hřbetě saga. A v hlavě jí tepalo tupou bolestí, která kořenila za očima a probíjela se do temene.

Usnout však nechtěla. Znamenalo by to, že se vzdala, dovolila těm panchartům, aby ji měli takovou, jaká se jim hodí – unavenou, zlomenou bytost, s níž mohou dělat, co se jim zlíbí.

To nehodlala připustit. Dokáže být stejně tvrdá a cílevědomá jako její sestra, když na to přijde. Využije toho, co mají s Anilou společné – vytrvalost a určitou bezohlednost. Ačkoli se navzájem nenáviděly, tohle musela Lirela sestře přiznat. Byla silná. A královna v sobě tu sílu najde také.

Přesto se zachvěla, když si Anilu připomněla. Vzpomněla si na výhružky, jež přinesl Maru. A jak si nejdřív myslela, že v únosu má prsty čarodějka.

Suše se zasmála do tmy. Mít tyhle muže pod palcem Anila, Lirela už by byla mrtvá, v tom lepším případě.

Přinutila se přestat na sestru myslet. Potřebovala naplánovat útěk, a to dokonale. Selhání nesměla připustit.

Chtěla si ujasnit, co jsou vlastně tihle resias zač. Obvykle měla na lidi dobrý odhad, pokud jí ovšem neprovedli něco tak hnusného, jako tihle. Její vlastní strach a ukřivděnost ji nyní zrazovaly. V duchu stále slyšela příšerné zvuky, které vydávala tam v altánu umírající Erda. A potom zvonění těžkých okovů.

Zaťala zuby i pěsti. Zatoužila mít před sebou všechny ty rísijské špinavce, na kolenou, pokořené a bezmocné. A v ruce ostrý nůž.

Potoky krve, bolestný křik.

Co jí to připomnělo?

Zavrtěla hlavou a znovu zahnala myšlenky na Anilu. Něžně pohladila po vlasech spící Taru. Pokud se bude soustředit na pomstu, může ztratit víc, než je ochotná dát v sázku. Nejde zdaleka jen o ni a o její vlastní život.

Možná, pomyslela si, není teď pro útěk vhodná doba. Třeba se naskytne lepší příležitost později. Až budeme poblíž nějakého města. A mezitím bych se mohla pokusit na ty muže zapůsobit, aby mi začali důvěřovat.

Věděla, co by jim mohla nabídnout. Kdyby se dokázala dost zapřít.

Jenže stejně dobře si uvědomovala, že nesmí čekat. Ať je tato noc vhodná sebeméně, pokud se chce pokusit o útěk, musí to být teď. Příště by dost odvahy nesebrala.