Havran a královna

KAPITOLA OSMNÁCTÁ - V podzemí

Strom se ohýbal ve vichřici. Jeho větve takřka praskaly. Kolem hnal vichr ledové vločky a metal jimi o stěnu strubu. Bušil do střechy, útočil na okna, zakrytá dřevěnými okenicemi, řval a hučel, jako by to byl živý tvor plný zlé vůle, usilující srub rozervat na kusy.

Támi! Neboj se, bratříčku, myslel si Dálier. Snažil se dostat blíž, proniknout dovnitř, možná by pak na Támiho mohl doopravdy promluvit.

Vichřice ho strhávala zpátky, smýkala jím mezi bodavými vločkami.

Támi, vydrž to ještě.

Cítil ze srubu jen prázdnotu. Ticho, chlad. Potřeboval se dostat dovnitř. Ověřit si, že se bratr nevzdal.

Támi, ozvi se, jestli jsi živý. Zavolej na mne!

Jenže teď už se od srubu vzdaloval a vytí větru sláblo, měnilo se ve zvuk podobný tlumeným lidským hlasům.

Dálier otevřel oči do tmy. Zasténal. Vlastně nečekal, že by se ocitl zpátky doma, jakkoli opravdový ten polosen vypadal. Ale místo na kterém se nacházel, ho znovu sklíčilo a vystrašilo.

Jako by ho pohřbili zaživa. V téhle kobce nemohl rozpažit, vstát, nebo se natáhnout. Bylo tu poměrně teplo, hlína zatuchle a vlhce páchla a na kameni zdí se rosily kapky vody. A také tu vládla naprostá tma a ticho.

Promnul si čelo, snažil se poslouchat, zachytit vzdálené hlasy. Nebyl si jistý, jestli nepatřily ke snu. Místo aby se na ně soustředil, musel však volky nevolky vzpomínat na to, co bylo, než se ocitl zde.

Když pro něj nahoře do stáje přišla Šagela, nejdřív ho příjemně překvapila. Byla to postarší Rísijka s vlnitými vlasy a velikýma hnědýma očima. Tvářila se vlídně, přátelsky. A Dálier ji bez odporu následoval.

Jenže to zdánlivě milé stvoření vůbec nebylo milé.

Dovedla chlapce po dlouhých schodech do sklepení, kde na ni čekal rozložitý muž, podle jisté podoby ve tváři snad její syn. Zavalitý, tichý a hrozivý. Ve světle jediné louče, kterou Šagela držela, vypadal jako obr z pohádek, chmurný, připravený člověka zaživa pozřít.

Žena pak jen stála a štěkala rozkazy. Nechala Dálierovi košili a kamaše, všechno ostatní musel odevzdat. Ani se nepokoušel zdráhat, mlčenlivý hromotluk vypadal nebezpečně. Chlapec navíc předpokládal, že pokud bude poslouchat, nebudou ho chtít prohledávat. A alespoň tuhle milost mu bohové dopřáli. Zůstal mu kouzelný přívěsek z drahuše.

Přestože v těsné kobce, kam ho nakonec zavřeli, mu šipka nemohla být k ničemu dobrá, nějakým způsobem ho uklidňovala.

I teď ji svíral v dlani. Dřevo jemně tepalo, sotva znatelně sebou škubalo. Jako by šipka chlapce pobízela, ať neztrácí naději, ať dělá, cokoli bude muset, aby mohl pokračovat v cestě.

Jenže co měl dělat? Že dveře téhle špeluňky jsou pevné a dobře zavřené, si ověřil chvíli potom, co za ním zaklaply. Neměl nic než holé stěny, udusanou hlínu na podlaze a malý džber, v němž dostal trochu vody.

S myšlenkou na vodu se zarazil, zatajil dech. Znovu měl pocit, že slyší hlasy, a tentokrát blíž. Zřetelnější.

Dálier se napřímil, až se hlavou dotkl stropu. Přitiskl ucho na dveře.

Zaslechl kroky, klapající po kamenných schodech. Zvuky s dutou ozvěnou. A konečně hlasy, hovořící targijsky.

Nejdřív nedokázal rozluštit jediné slovo, jen to, že jde o dva muže, kteří se o něčem dohadují. Jeden z hlasů mu připomínal toho zatraceného Werise.

Když muži došli před dveře kobky a zastavili, porozuměl Dálier i slovům. Jenže šlo o konec rozhovoru nebo hádky, a tak mu to nedávalo moc smysl.

„Jen říkám, že sis měl vzít kluka z chatrčí, co už nedokáže dělat svoji práci," říkal chladný, trochu znechucený hlas. „Tohle je plýtvání! "

„Tenhle by k práci nebyl. Nebo by trvalo věčnost, než by začal být, otče," řekl druhý a Dálier si pomyslel, že tohle je skoro jistě Weris. „A kluk z chatrčí je zase k ničemu mně. Nechci edroka urazit, ale naklonit na svoji stranu, zatraceně. A potřebuju to udělat teď. Kopcář je blízko, snadno se může stát-"

„Dělej, jak uznáš za vhodné. Pokud myslíš, že ti to pomůže."

„To si nemyslím, to vím!"

„Pak jsem tu zbytečný. Jdu za matkou. Moc to neprotahuj."

„Nebudu, otče."

Opět se ozvaly kroky. Tentokrát se vzdalovaly, až dozněly docela. Mezitím zvenku někdo začal odsunovat petlici a Dálier se spěšně odtáhl, přitiskl se zády k vlhké kamenné stěně. Dveře se otevřely a chlapec zamžoural do světla pochodní.

Jednu z nich držel v ruce Weris, druhou Šagela, stojící o kus dál a posměšně se šklebící.

„Vylez z té díry, resia marga," poručil Weris. „Přišel čas, abys byl užitečný."

***
Tak ještě jeden kousek bude. Že jste to vy.