Havran a královna

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ - Vše, co ti mohou dát, je ponížení

Do svítání ještě zbývalo dost času, Dálier však už pozoroval na východní obloze bledý přísvit. Snědl dvě placky za chůze; kdyby zastavil, nejspíš by zmrzl. Sílu jít ještě měl, ospalost dokázal zvládat, ale před rozbřeskem bývala zima nejhorší. Sněžnice sundal, když sešel z hor, a pod nohama mu praskala zmrzlá tráva, pokrytá jinovatkou. Měl pocit, že se ten zvuk nese celým údolím a vrací se ozvěnou z tiché, studené tmy.

Za noci jako by všechno bylo mnohem rozlehlejší a prázdné.

Pohyboval se přitom blízko vesnice, hlídací vergové na něj zlostně syčeli zpoza plotů a vrat – jindy by se býval zastavil, aby si ta stvoření prohlédl, rísijské vergy s huňatými těly lišek a hlavami, které jako by patřily dravým ptákům – jenže teď ho nezajímali.

Měl v plánu se vsi vyhnout a dojít až k targijské pevnosti na kopci. Nemohl se zbavit myšlenky na čarodějku, kterou v pevnosti mají. Pokud by dokázala léčit a on ji dovedl přemluvit, aby pomohla, nemusel by podnikat dlouhou cestu s nejistým výsledkem. Ano, Targijci by se dozvěděli o srubu. Vystavil by rodinu nebezpečí. Jenže to bezprostřední by odvrátil.

Rozmýšlel se celou cestu dolů z hor, pod nočním nebem plným hvězd. Rozhodl se, že udělá cokoli, aby rodinu ochránil. Otec sám by to chápal a děda, přestože ho Dálier nikdy nepoznal, určitě také. Konec konců, nemusí nikomu říkat, že jde z hor, může se vydávat za jednoho z vesničanů, aby ho vojáci nepodezřívali. Až se ukáže, jak je to s jejich čarodějkou, rozhodne se, co dál. Zatím si jen stoupne před bránu a zavolá. Pokud by se ta věc vyvíjela špatně, vždycky může utéct.

Vůbec nepomyslel na střílny, z nichž mohou létat šípy, na jezdce, kteří by ho pravděpodobně dohonili, ani na to, co by s ním bylo, kdyby ho chytli. A zjistili, odkud přišel a co je zač.

Později si připadal hloupý. Ale mohla za to noc beze spánku, nekonečné nebe, hvězdy a měsíc, svým svitem vrhající celý svět do říše bájí a pohádek. V takových chvílích se může člověku leccos zdát snazší.

Plížil se kolem vesnických stavení a představoval si jejich spící obyvatele. Všechny zachumlané v houních a přikrývkách, malé děti, hřející se za kamny. Jaké se jim zdají sny...

Dálier vzdychl. Z úst mu vyšel obláček páry. Přetáhl si přes obličej šátek, jen oči nechal volné. Blížil se ke konci vesnice a brzy vstoupil na cestu, vedoucí k pevnosti. Byla udusaná kopyty sagů a chlapci se po ní šlo lépe, než po nerovné půdě záhumenek.

Přesto, než došel k bráně v opevnění, začalo svítat. Nebe na východě zešedlo a břicha mraků se zlatavě leskla. Dálier zastavil. K bráně mu mohlo zbývat tak padesát kroků, když uviděl něco, co ho zaskočilo. Uvědomil si, že když o pevnosti přemýšlel, vždy měl za to, že v noci jsou vojáci skrytí za hradbou z kamene a otesaných kůlů. Ale teď viděl, že po příjezdové cestě přecházejí dva ozbrojení muži.

Pomalu couvl.

Předpokládal, že bude s vojáky mluvit přes otvor v bráně a případně stihne utéci, než ji otevřou. Nyní si potichu nadával do hlupáků.

Zacouval o krok, o dva, a v tu chvíli si ho strážní všimli.

„Hej, kluku," zavolal jeden z nich targijsky. „Co tu pohledáváš?"

Dálier targijsky rozuměl, otec vždy trval na tom, že je dobré se učit i řeči nepřátel. Mluvit ale tak dobře nedovedl.

Zaváhal. Nejsnazší by bylo hned se otočit a zmizet odtud. Jenže nepokazil toho kvůli svým strachům už dost?

„Chci požádat," zavolal v odpověď.

Jeden ze strážných se rozhodl přijít blíž. Vypadal mladě, možná nebyl o moc starší než Dálier sám.

„O co chceš žádat, resia?" ptal se, trochu posměšně, zatímco dlouhými kroky ubíral chlapci případný náskok.

„O léčivá čarodějka," Dálier couval, jak nejrychleji mohl.

Mladý strážný se zastavil a naplno se rozesmál. Chlapci zahořely tváře, náhle mu bylo horko, přestože mráz kolem nepolevoval.

„Cože?" chechtal se Targijec. „Ty myslíš, že by se paní Virlana obtěžovala kvůli nějakému smradlavému resia?"

„Pane," zvolal Dálier, „máte-li čarodějku, moc prosím, dovol s ní mluvit! Moje rodina... nemoc! Prosím!"

„Zmiz," strážný po chlapci mávl ruku, jako by odháněl hmyz. Pak se otočil a kráčel nazpět.

Dálier zůstal stát, zoufalý a zahanbený. Uvědomil si, že i kdyby utíkal, nepronásledovali by ho. Nestál jim za to. Slyšel, jak spolu rozmlouvají, ten starší se mladíka na něco vyptával, ale Dálier už se nesoustředil, aby jim rozuměl.

Měl chuť vytáhnout prak a roztříštit posměváčkovi lebku kamenem. Zvládl by i toho druhého, určitě. Ašar Věrlin měl pravdu, jsou to jen targira-les, a jediné co mohou Dálierovi nabídnout, je ponížení.

Otočil se, a přestože na něj padla únava, rozběhl se pryč. Musel pamatovat na matku, na sourozence. Uvažovat rozumně. I kdyby se mu podařilo pomstít své zahanbení, pořád tu zůstávala pevnost plná ozbrojených mužů. Nejspíš by už nikdy do Targie nedošel. A ani zpátky domů.

***
A zase kratší část, pro další si houkněte v komentech, ech. :)
A co dál a co potom? Co byste dělali, být na Dálierově místě?