Havran a královna

KAPITOLA DEVÁTÁ - Zlé sny a ještě horší probuzení

Studené síně a chodby chrámu, vytesané hluboko do skal. Ozvěna kroků, jaksi vážných, přestože patří chlapci sotva dvanáctiletému. Světlo pochodní a svic, které temnotu zahání do rohů a koutů, místo aby ji úplně vypudilo. A zachmuřené tváře mužů, čekajících na konci dlouhé chodby.

Konečně ticho, kroky dozní, chlapec se zastaví. Pohlédne postupně do tří bledých obličejů; stařičký ilnan, nejvyšší soudce, tak důstojný se svým opečovávaným bílým plnovousem, jeden z mladších soudců, který je chlapcovým mentorem, a pak otec – v jeho tváři je nejvíce zármutku a zlosti.

Chlapec ví, že ta zloba není zaměřená na něj. Přesto se cítí, jako by zklamal, selhal.

„Otče," říká. „Skutečně nemohu zůstat? Už mi zbývá tak málo."

„Ne, není to možné," odpovídá otec a s nezvykle bezmocným výrazem se obrací ke starci. „Myslel jsem, že ti to ilnan Nelšar vysvětlil."

„Řekl jsem mu to nejdůležitější, ano," kývne stařec. „A mohu to jen zopakovat – skutečně bude nejlepší, když se vrátíš domů, chlapče. Obávám se, že zde nadále nebude bezpečno."

„Vyučování stejně pokračovat nebude," ozve se mentor. „A i kdyby, beztak bys nemohl... Oni naše právo zadupou do země, nahradí jej vlastním. Ty máš bystrou hlavu, příteli, a všechny předpoklady k tomu, aby ses stal tím, čím bys měl. Ale jmenování by tě v těchto dobách poškodilo a ohrozilo, místo aby ti přineslo vážnost, jaká k postavení rísijského soudce náleží."

„Slyšel jsi, Davire," řekne otec a hlas mu zase drhne v hrdle. „Pojedeme domů."

Chlapec kýve, přitom však ze všech sil zadržuje slzy, dusí se pocitem strašlivé křivdy. A té lítosti a pocitu zmaru se nikdy docela nezbaví. Nedokáže zapomenout.

Už nikdy... nikdy...

Krís sebou trhl, v okamžiku bdělý. Zakázaná vzpomínka a nevítaný sen, to vše mu ulpívalo v mysli, tížilo ho to. Jeho soustředění však plně patřilo zvukům zvenku, které přehlušily kvílení větru ve spárách mezi trámy.

I ostatní se probudili a sagové na druhém konci stáje neklidně přešlapovali.

Zvenčí sem doléhal křik a kvílení. Ten, kdo křičel, se pokoušel cosi vyslovit, ale hlas mu kolísal, lámal se.

Krís vyskočil, bez dlouhých úvah tasil meč.

„Tišen," sykl, „to je Tišen."

Slyšel, jak ostatní vstávají. Praskání slámy, tichounké cinkání kovu o kov, zrychlený dech, kroky. Aniž by se potřebovali domlouvat, vyrazili; Krís s Marvišem a Valšínem postranním vchodem, Levčik a Dála zamířili ke vratům vzadu, vedoucím k ovčí ohradě.

Za několik okamžiků se sešli na plácku před chatrčí.

„Pro Jelení Matku!" vyhrkl Valšín a i horal šeptem vzpomněl svoji Paní pramenů.

Široko daleko nebyl žádný pronásledovatel, žádný targijský ozbrojenec. Měsíční světlo měnilo svět v tiché a záhadné místo, větve stromů ve vzdáleném lese se houpaly, šuměly ve větru. Jediné, co narušovalo klid noci, byl Tišen.

Opíral se o veřeje pastevcovy chatrče. Snažil zůstat stát, ale nohy se mu podlamovaly. Obličej měl bledý, mokrý potem, tvář zkřivenou do nehezkého úšklebku. Chraptivě lapal po dechu. Křičet přestal, jakmile zahlédl ostatní.