Havran a královna

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ - Otcovy lži

Po ránu dostal horký, posilující bylinkový nápoj a Třepal mu pak popřál na cestu štěstí. Vypadalo to na dobrý začátek dne a Dálier věřil, že v tom nadějném duchu bude pokračovat.

Vyvinulo se to jinak. Nebe zůstávalo v brzkém ránu podmračené, foukal mrazivý vítr. Na zemi ležel sníh. Závěje sice nebyly vysoké, jenže Dáliera ještě bolely nohy po včerejším pochodu a prodíral se kupředu pomalu, namáhavě. Cítil se malátný a unavený jako snad nikdy dřív. Bylinkový odvar mu pomohl jen natolik, že se mu přestaly samy zavírat oči.

Vyzýval slunce, aby vyšlo. Předjitřní šero a stíny v něm byly tak pochmurné, že se mu chtělo stulit do klubíčka a zapomenout na celý svět.

Místo slunce ale přišlo další sněžení. Velké, mokré vločky Dálimu padaly do tváře, do očí. Mžoural před sebe do bělavého šera a doufal, že jde správným směrem. Každou chvíli se ohlížel k východu, nebe však zůstávalo temné.

Pokoušel se myslet na něco hezkého, na teplé dny doma, ale nedokázal to. Místo toho přišla neodbytná představa: srub ve sněhové bouři a chudák malý Támi, který pobíhá od jednoho nemocného ke druhému, omývá horká těla, odstraňuje po nich nečistoty a oni nic neřeknou, mlčí jako mrtví, jen v noci vykřikují z horečnatých snů.

Při takových myšlenkách svět kolem víc a víc temněl a východ slunce jako by nikdy neměl přijít. Dálier začínal pochybovat o smyslu své cesty. Jenže na to, aby se vrátil, došel moc daleko. I kdyby před sebou nadále neviděl nic než Tmu, bude pokračovat.

Dokud nenajde otce.

Vzpomněl si na kouzelnou šipku od Támiho. Vymotal ruce zpod pláště, svlékl rukavice, a přestože mu ve studeném větru křehly prsty, položil si šipku na dlaň. Zase ten pohyb, jako když se brouk, otočený na záda, snaží obrátit zpět. A nakonec jisté zacílení směrem, kterým Dálier šel.

Vzhlédl znovu k nebi a konečně spatřil na východě slabý přísvit. Usmál se. Schoval šipku do záňadří, přitáhl si lem kabátu až k bradě a vyrazil dál.

V pozdním dopoledni ustalo sněžení a Dálier se rozhýbal natolik, že se mu šlo vcelku lehce. Ani když se dostal ke kopcům, nezarazil se. Lehce stoupal do prvního vršku. V porovnání s horami byla tohle téměř rovina.

Sníh na stráních ležel v tenké vrstvě a chlapec se nebořil ani po kotníky. Rychle se blížil ke svirkovému háji na vrcholku. Mezi šedými, pokroucenými a jakoby opuchlými kmeny svirek se často dali najít hrabavci. Pomalí, hloupí ptáci by mohli představovat cíl pro Dálierův prak. Napadlo ho, že menší zdržení spojené s lovem a případným opečením kořisti by si dovolit mohl. Poslední placky od Támiho snědl k snídani, a bude potřebovat jídlo, aby měl sílu na další pochod.

Mezi prvními stromy zvolnil krok. Pohyboval se potichu, opatrně. V pravici připravený prak i s kamenem, všechnu pozornost zaměřil na hledání modrošedé barvy peří, pohybu v zasněžené trávě. A tak se stalo, že málem vrazil do muže v lehké zbroji, který mu náhle zastoupil cestu.

Dálier s sebou trhl, od hlavy až k patě jím projelo téměř bolestivé leknutí. Uskočil stranou a roztočil prak.

„Nech mě projít, pane," zavolal vzápětí, hlas mu rozčilením přeskakoval. „Nech mě projít, nebo ti rozbiju lebku!"

K jeho překvapení se muž rozesmál. Opřel se o strom a pobaveně se na chlapce zadíval. V jeho tváři byla znát únava, pod očima měl temné kruhy a zdálo se, že se už několik dní neměl kdy oholit, v tuhle chvíli však vypadal uvolněně a skoro jako by byl rád, že Dáliera vidí.