Havran a královna

KAPITOLA PRVNÍ - Krátká cesta poštovní lasičky

Ve strži, jíž protékal úzký, temně se lesknoucí potok, seděla žena. Přes ramena přehozený pléd, bosé nohy přitažené k tělu. Pažemi si objímala ramena. Tvář měla nehybnou, oči zavřené. Na spáncích jí černé vlasy tvořily uzly, které vypadaly příliš těžké, spíš jako ze železných drátů. U nohou jí ležely dva slabě pableskující barevné kameny. Za jejími zády se v křoviscích choulilo cosi živého, velikého, zdánlivě beztvarého. Jen dvě rudé oči svítily z temnoty a občas se ozvalo klapnutí zobáku.

Žena připomínala dům, jehož obyvatelé se nedávno odstěhovali. Střecha nespadla, omítka se neloupe, nic neukazuje na opuštěnost, dům tak ale přesto působí. Se svým tělem byla v tuto chvíli spojena poutem slabším, než vlákno sítě, kterou si nad její hlavou upředl pavouk.

Netělesným zrakem právě sledovala jinou ženu. Jezdkyni ve střídmě zdobených šatech a vysloveně ošklivém plášti s kapucí. Právě opouštěla lasičnici za městem a vůbec nevypadala na to, čím byla – na královnu. Měla veliké a vystrašené oči.

Ještě ne dost vystrašené, pomyslela si černovláska.

Chvíli plula nad ní, když královna odjížděla, po boku služebnou. Pro neviditelnou pronásledovatelku by bylo jednoduché zmocnit se mysli koně, přimět ho, aby jezdkyni shodil. Pohrávala si s tím nápadem, než se místo toho stáhla a zaměřila se na lasičku, kterou Lirela prve vyslala.

Její duše se za šelmou vrhla jako dravý pták. Žena použila sílu jednoho z čarovných kamenů zinin, vedrala se do zvláštní mysli zvířete. Jako tolikrát předtím ji napadlo, jak jsou lasičky podivné. Měly myšlení podobné tomu lidskému. Nebylo obtížné se na ně naladit a porozumět jim. Ovšem ovládnout je bylo mnohem těžší, než ovládnout třeba koně. Poštovní lasičky navíc mívaly mysl plnou údajů, které jim našeptali cvičitelé.

Černovláska se pokusila podmanit si vědomí zvířete, ale nedokázala to. Prozatím ne. Musela se nejprve uklidnit po myšlence na Lirelu. Pocity, které v ní královna vyvolávala, těžko potlačovala.

Plameny ohně, plameny hněvu. Pro jednu láska a šťastný život, pro druhou vyhnanství, nenávist. Která z těch dvou jsi ty, Anilo?

Dost! Má tu teď práci, kterou musí zvládnout.

A nakonec stačilo, aby se snažila, opřela se o sílu jednoho z kamenů zinin, nazlátle šedého. Myšlenka, již zvířeti vnukla, mohla působit nevýznamně. Jen náhlý nápad, kudy běžet, jakou zkratku využít.

Lasička zaváhala, zastavila. Větřila, otáčela hlavu.

Člověk by váhal déle, rozmýšlel by se. Pro šelmu byl však instinkt a okamžitý popud důležitější. A cítila sílící nutkání běžet dál.

Rozběhla se po příkrém svahu k potoku. Když ucítila pach ženy a teplo sálající z jejího těla, bylo pozdě.

Černovláska se neobtěžovala vstát, nebylo třeba. Otevřela oči ve chvíli, kdy lasička smykem zastavila a strnula leknutím.

Anila byla přesvědčená, že zvíře ucítilo, koho má před sebou. Líně sáhla vedle sebe pro laštar, krátkou hůlku s měkkým zakončením. Stejně plavným pohybem vytáhla z uzlu vlasů další barevný kámen, jasně oranžový. Vtiskla jej do hlavice hůlky a namířila na lasičku.

Ta se teprve teď dokázala obrátit a dát se na útěk. Krátké, silné nožky se míhaly, už už mizela v trávě.

Utéct! Pryč!

Záblesk z oranžového kamene ji dostihl, obalil sršícími světelnými svazky. Lasičku nikdy nechytil do spárů orel, některé její příbuzné však ano, a rodová paměť jí říkala, že takové sevření už zažila - ach ano, sevření, které zastavuje dech.

Drobné blesky se jí ovinuly kolem boků, svíraly, pálily a přitom ji zvedaly do výše. Šelma se kroutila, zbytečně kolem sebe sekala ostrými drápky.

Otáčela se ve vzduchu, pomalu se přes potok přesouvala k Anile. Žena seděla, nohy roztažené jako dítě, pravice třímající laštar se jí chvěla úsilím. Zlatavý kožich zvířete na několika místech dýmal, bylo cítit spálené maso. Lasička otevírala tlamu, ale nic se neozývalo. Třeštila oči, z čumáku jí tekla krev.

Anila se usmívala. Mohla zvířátko zabít rychle. Stačila však vzpomínka a srdce se jí sevřelo zlobou. Lasička v jejích očích získala tvář Lirely. To královna se tu svíjela v křečích, pokoušela se vykřiknout a prosit o slitování.

Čarodějka pomalu zakroutila laštarem. Tělo lasičky se napjalo a pak se zkroutilo neuvěřitelným způsobem, jako by nešlo o živého tvora, ale kus ždímaného hadru. Vzápětí se oranžové záblesky vytratily a zvíře tiše dopadlo na zem. Černovláska vstala, celá zadýchaná, na čele se jí perlil pot.

Vztek, pulzující v celém těle, povolil. Neodešel, jen se vzdálil, jako obtížný host, který se při nejbližší příležitosti vrátí. V mysli Anile bouřila temná oblaka.

Prudce se nadechla, byl to spíš vzlyk. Pozvedla levou ruku k ústům a zahryzla se do jejího hřbetu. Po tvářích jí tekly slzy a mísily se s krví z rány.

Až po hodné chvíli zraněnou ruku pustila. Poklekla, nahmátla ubohé pozůstatky lasičky a postroj s pouzdrem na zprávy. Rozbalila dopis a polohlasně jej přečetla. Pokývala hlavou, sebrala kameny zinin a laštar zastrčila za opasek.

V levačce jí bolestivě cukalo. Zvedla hlavu a rozhlédla se kolem, zavětřila. Znepokojeně se zamračila, cítila, jak půdou otřásají lidské kroky. Jindy by dotyčného dohonila, zjistila, jestli ji nesleduje. Cítila se však unavená a měla ještě v plánu dlouhou cestu do Elterie a zase zpátky, omýt kouzelné kameny v posvátné řece, dodat jim sílu. A kroky byly vzdálené.

Pouze za nimi vyslala trochu své vůle, posílené zlostí. Ať si ten člověk kráčí dál, třeba až do Tmy. I pokud něco viděl, vyprávět o tom hned tak nebude. O to se špetka Moci, kterou Anila použila, postará.

***
Kdo mě hodláte zabít za smrt roztomilýho chlupáčka, postavte se do řady a dodržujte metrový rozestupy.
BTW, ty kroky na konci , na ty nezapomeňte, i když tuhle Čechovovu pušku použiju až o hodně dál.
Jak se vám líbí Anila? A co má v plánu s ukořistěným dopisem? (Já to říkal, posílejte hlasovky, jinak vám to někdo šlohne, pfff.)