Havran a královna

KAPITOLA DVACÁTÁ - Podivné setkání

Nemohl být v bezvědomí dlouho. Když znovu otevřel oči, ohně kolem stěn ještě hořely. Připadalo mu to však jako věčnost, po kterou ho spaloval žár, topil se v plamenech. Na sen to vše bylo moc živé a palčivé, ale o skutečnost jít nemohlo. To by z Dáliera nezbývalo víc, než trocha popela.

Pomalu se posadil. Oči ho pálily, hrdlo měl vyprahlé a po celém těle nepříjemný pocit. Hadr, který měl původně kolem pasu, skoro zmizel, Dáli si všiml na zemi i na vlastní kůži jeho sežehlých pozůstatků. Vůbec ho to neudivilo.

Větší starosti si dělal se znamením, které se mu objevilo na hrudi. Rudé jako spálenina, ale kromě toho, že mu připadalo horké, nijak nebolelo. Cítil, jak v něm buší krev, v rytmu tlukotu srdce. Nebylo pravidelné nebo jasně ohraničené, při troše představivosti mohlo mít tvar meče. Dlouhé jako dlaň, mířilo vzhůru, souběžně s hrudní kostí.

„O nic takového jsem nežádal," zašeptal.

Čekal chvíli na odpověď, toužil po konejšivém hlase Paní pramenů. Ale zůstával sám. Jen se svou únavou, znovu probuzeným strachem a nejistotou.

Ještě okamžik se díval do prázdna, na šedou zem před sebou. Pak si promnul oči hřbetem ruky, semkl rty a vstal. Pohled mu padl na šipku z drahušového dřeva. Sehnul se a zvedl ji.

Trochu zmateně sebou zacukala, jako by se nemohla rozhodnout, až se natočila jediným směrem a zůstala tak. Tepala v klidném, pomalém rytmu, podobně jako znamení na Dáliho hrudi.

„Dobře," řekl chlapec sám pro sebe.

Rozhlédl se kolem. Někde tu musí být Werisovy šaty a také klíč od dveří ven. Dálier si nepřipouštěl možnost, že klíč zmizel v plamenech s Targijcovým tělem. Tak to prostě být nesmělo.

Najde ty věci, pak si nabere z připravených obětin v koších. Nikomu chybět nebudou a on je upotřebí. Vedle v místnosti se napije, možná si i trochu zchladí hlavu.

A pak odtud konečně odejde.

Odhodlání Dálierovi vydrželo až ke konci schodiště vzhůru z podzemí. Potom se vrátily obavy.

Před sebou měl oblouk východu, naštěstí bez dveří. Do dalšího zámku by Werisův klíč zdola nejspíš nepasoval. Dálier, oblečený v šatech mrtvého Targijce, se krčil ve tmě a hleděl do rozlehlé haly před sebou. Myslel na to, že si přece jen měl tam dole vzít některou ze zlacených čepelí – jenže když se jakékoli z nich dotkl, zaplavila ho vlna strašlivé nevolnosti.

V hale před ním panovalo šero, jen nade dveřmi vedoucími ven zářila jakási skleněná krabička s plamenem uvnitř. Zdálo se, že poblíž nikdo není, jenže Dálier nemohl vidět za všechny rohy, ani na schodiště do patra.

Stát tu a rozmýšlet se ho však k ničemu dobrému nedovede. Cesta ven byla před ním a nezbývalo nic jiného, než se po ní dát a doufat, že ho štěstí neopustí.

Krátce sevřel v pěsti dřevěnou šipku, kterou si opět pověsil na krk za kožený řemínek z Werisových šatů, a rozběhl se ke dveřím.

Targijcovy boty mu byly velké, chodit v nich mohl, při běhu však klopýtal. Naštěstí se okolo nikdo neobjevil, nikoho zatím nevyburcoval zvuk kroků. Dálier se opřel o dveře, zatrnulo mu – jsou zamčené?

Ne, to jen zevnitř byla zastrčená petlice. Co nejrychleji ji vyvlékl a rozrazil obě křídla dveří.

Vypadl do chladného vzduchu, holýma rukama se zabořil do závěje. V tom okamžiku za sebou zaslechl křik, ženský hlas, který mu připomínal Šagelu. Zvedl se, uskočil stranou ze světla proudícího otevřenými dveřmi. Rozběhl se do tmy pod skálou nalevo. Skrýt se, zmizet...