Havran a královna

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ - Anila si hraje

Další kousek, kde radši píšu dopředu varování, že to bude dost ošklivý. I když už nezařve žádný zvířátko ani těhule.

***

Spáleniště bylo vychladlé, když k němu Anila přišla blíž. Jen pod zhroucenými trámy stodoly doutnaly kusy dřeva, pomalu se měnící v popel.

Saga nechala čarodějka stát na stráni. Třásl se po celém těle a zdálo se, že jestli mu nedovolí vydechnout, padne na místě. Kdyby ji nezaujalo spáleniště, bez ohledu na to by zvíře štvala dál. Takhle se však rozhodla jednat rozumně a udělat přestávku. Chtěla zjistit, kdo tu zemřel a jak.

Zula si jezdecké boty, odkopla je stranou a vešla mezi vlahé trosky. Líbilo se jí, když mohla vířit popel, dotýkat se bosýma nohama zuhelnatělých kusů dřeva, občas cítit sladce palčivý polibek na místě, kde uhlíky ještě řežavěly.

Odhazovala stranou ohořelé kusy dřeva, rozmetala teplé oharky. Zakrátko objevila tělo, spálené a černé, ale stále si zachovávající lidské tvary. Kromě toho, že šlo o muže, který měl na hrudi položený zlámaný rísijský meč, však Anila nic víc nezjistila.

Zaklela a hrabala dál. Pod prvním mrtvým objevila lehce ohořelé dřevo kavalce a ještě níž další tělo. Tentokrát skoro nepoškozené.

Vyvlekla jej do ranního světla a pořádně si jej prohlédla. Vlasy a vousy měl tento muž spálené jen místy, a ty co zbyly, vypadaly hodně světle. I z rysů tváře Anila odhadovala, že jde o Targijce, pravděpodobně pastevce. Měl podříznuté hrdlo, a když čarodějka zamyšleně ochutnala jeho krev, cítila v ní čarenku, bylinu, kterou Targijci nazývali levir.

Mrtvý ji nejspíš žvýkal, ale čaroděj to nebyl.

Anila vstala, pomalu vyšla ze spáleniště zpátky na stráň. Stále se tvářila zadumaně, klidně, ale uvnitř se znovu probouzel vztek. Nedozvěděla se nic, co by stálo za to. Navíc ani neviděla ten oheň tady – a přitom musel být nádherný.

Dostala chuť projet napříč pahorkatinou a zapálit po cestě každé stavení, které potká. Jak nad tím uvažovala, málem si zapomněla nazout boty, než se znovu vyhoupla do sedla saga. Včas to však napravila a přitom si mimoděk uvědomila, jak asi vypadá. Šaty měla umazané od popela a krve, stejně jako ruce a obličej.

Nechystala se umývat. Takhle se jí to zdálo dobré. Popel a krev, krev a popel, staré významy těch dvou látek... Anila se cítila neporazitelná, silná, jako v tom nejlepším brnění.

Na pahorkatině pastevci vyhnali svá stáda do ranního rozbřesku. Když kolem nich procválala čarodějka na svém sagovi, země se chvěla a oni se krčili, kryli si hlavy rukama. Neviděli vychrtlou ženu se zapadlýma očima. Pro ně byla Anila běsem, na úsvitu dne projíždějícím krajinou. Černovláska sama nic z toho nevnímala, její duše a vědomí letěly vysoko nad zemí.

Nemohla hnát do vzduchu krkavce, poslala ho do Elterie prozkoumat jisté věci, a tak se odpoutala od těla, přestože tenhle postup neměla ráda. Natahovala se a hledala, kam až mohla dosáhnout, a přitom proklínala omezení, která ji držela zpátky. Přesto nakonec přeletěla kopce, pastvinu, a pak i lada před začátkem hlubokých lesů.

Tam spatřila svůj další cíl.

Muže, putujícího severovýchodním směrem a blížícího se k lesům. Hlavu měl skloněnou, jak pátral po stopách, v pravé ruce svíral prak. Anila ho chvíli pozorovala očima duše. Vnímala pohyb svalů, cítila vůni potu a kochala se dokonalostí těla, pevného a silného.

Poznala hned, že se ho dotklo dítě, Lirelino dítě. Tařin dotek z něj vyzařoval jako pestrobarevná stopa, neviditelná pro obyčejné lidi. Anila sama ji mohla takhle ostře vidět jen očima, která nekryjí víčka a řasy.