Havran a královna

KAPITOLA DVANÁCTÁ - Psanec Teril

Opět krátká kapitola, tak hodím ještě jednu. :)

***

Teril poslal bratrovi lasičku zpět bez odpovědi. Nyní v ranním šeru sedlal saga a snažil se nedat najevo, že celou noc nespal. Nechtěl vysvětlovat proč.

Canera se na něj přesto díval podezřívavě. Čaroděj většinou dokázal poznat, že člověka něco trápí, ať se to dotyčný snažil tajit sebevíc. Kralevici teď tahle Canerova schopnost nebyla vůbec po chuti.

Kdyby se raději soustředil na Araqila. Jenže kocourův pán pro Caneru představoval záhadu, jak čaroděj sám zmínil, když na toto téma nedávno s kralevicem hovořili. Jako by si v mysli vystavěl neprostupnou zeď, která jej kryla i před Mocí.

Rychlá snídaně, kterou jim přinesla rychtářova matka, proběhla skoro beze slov. Vyměnili si jen pár krátkých vět, aby se dohodli, jak dál. Rychtář jim popsal cestu k rozpadlému stavení v lesích, u kterého Rísijci propustili jeho ženu a dcery. Stejně bude potřeba sledovat stopy, ale rozhodně to Terilův další postup mohlo urychlit. Kralevic se rychtáři za pomoc a pohostinnost odměnil několika zlatými gary a slibem, že Rísijci neujdou trestu.

A pak vyrazili do ranní mlhy.

Les před nimi vypadal snově a neskutečně. Holé větve stromů se natahovaly na cestu jako pařáty, jehličnany tančily ve studeném větru. Sagové i Canerův kůň se chovali neklidně a skoro se plašili, kdykoli se z lesa ozvalo zaskřípění dřeva o dřevo. Teril své zvíře průběžně uklidňoval poplácáním po šíji nebo konejšivými slovy, ale dělal to mimoděk. Nemohl přestat myslet na rozkaz, který dostal. Měl by o něm přátelům říci.

Chtěl vědět jistě, že je má na své straně, ať už se rozhodne jakkoli.

Musím o tom začít, rozhodl se, když se ohlédl po svých společnících. Araqil byl jeho nejstarším přítelem, nikdy se neobrátí proti němu, a čaroděj je moudrý, určitě bude mít radu...

„Canero," oslovil ho.

Stařec si položil prst na ústa.

Hleděl nad vrcholky stromů, na nebe, po kterém kroužil ohromný bílý krkavec. Teril zastavil, zaklonil hlavu, aby si ptáka lépe prohlédl, ale Canera na něj sykl, ať jede dál.

Zamračil se a pobídl saga.

Krkavec se snesl níž, těsně nad koruny stromů. Zdálo se, že jezdce pozorně sleduje. Nakonec zakroužil nad lesem a odletěl dál na východ.

„Co to mělo znamenat?" zeptal se kralevic.

„Nevím, jestli to má něco společného s únosem, ale tohle nebyl obyčejný pták," řekl Canera. Poškrábal se na kořeni nosu. „Jeho očima viděl někdo jiný. Někdo s Mocí. Sledoval nás."

„Proč? Mohl patřit k únoscům? Nebo..." Terila zamrazilo. „Nebo to byl někdo od bratra? Nemá Tager takového čaroděje? Nikdy jsem se o to příliš nezajímal."

Canera zavrtěl hlavou: „Neznám jiného člověka s Mocí, který by sloužil Targii, než sebe a ostatní ze Zlatého společenstva. A nikdo z nás nemá bílého krkavce."

„Takže některý z únosců."

„Nemůžu to vyloučit, ale nemyslím si. Zatím jsem nenašel známku toho, že by s sebou měli čaroděje. Jen tu a tam chvění, k tomu však stačí, aby si člověk vzpomněl na svého boha, krátká modlitbička. Žádná Moc."

„Třeba ji nepoužíval," navrhl Teril.

„Celou tu dobu? Nemyslím," Canera zamával rukama. „Snad by to bylo možné. Jenže i kdyby s nimi byla nějaká rísijská obdoba ženy s Mocí, musela by alespoň občas svou sílu použít."

„Dobrá. Kdo to tedy mohl být?"

„Někdo další," ozval se Araqil. „Tagerův odpůrce nebo tajný spojenec. Nevíme, kolik lidí je v téhle věci zapletených."

„Přímo po stopě těch resias Tager poslal jen mne, pokud vím," řekl Teril. „Takže to bude někdo neznámý. Může to pro nás být nebezpečné?"

„Krkavcův pán ví, kde se pohybujeme," Canera si odkašlal, „to je vše."

„Nemohl nás sledovat už dřív?"

„Pokud by používal kouzla, tak bych o tom věděl. Tak či tak, teď s tím nemůžeme nic dělat. A než nás přerušil ten pták, chtěl jsi něco říci, Terile," obrátil se na kralevice, „co to bylo?"

Teril zaváhal. Už chtěl mávnout rukou a celou věc zamluvit, ale čarodějův upřený pohled mu to nedovolil. Nikdy před sebou neměli tajemství, pokud se jednalo o věci, které se týkaly jich všech. A to tahle, koneckonců, byla, ačkoli na první pohled vypadala jako Terilova osobní záležitost. „Dostal jsem v noci poselství od bratra," řekl pomalu.

„V noci? O co šlo?"

„Já nevím, jak to říci," zamumlal kralevic a zaťal zuby. Ucítil, jak mu rudnou líce a uši, jako malému klukovi. Ještě jednou zaváhal, a pak se rozhodl, že prostě přijme následky svých činů, ať budou jakékoli. „Tager," začal a musel polknout, aby nechraptěl, „On zjistil, že mezi mnou a Lirelou nebyl jen přátelský vztah."

„Ó, u bohů," vykřikl Canera , „tys mu běhal za ženou?"

„To není zábavné. Vůbec ne. Myslím, že to, co je mezi námi, je... zvláštní. Už od té doby, co jsem pro ni jel do Anaritei."

„Ano, domyslel jsem si," řekl čaroděj. „Pokračuj. Co ti král vzkázal? Nejspíš ti neblahopřál, nerrito."

„Nevím, jestli to považuješ za směšné. Tager rozhodně ne," kralevic si otřel čelo, stékal mu po něm pot. Zavřel na okamžik oči a vyslovil i to nejhorší: „Přikázal mi, že mám Lirelu zabít a vrátit se s Tarou. Jinak... asi si dokážete domyslet."

Canera byl teď viditelně zaražený, Araqil nevěděl, kam s očima.

„Poslechneš bratra?" zeptal se čaroděj po chvíli.

„Udělal bys to, být na mém místě?"

„Ne, jistěže ne. Jak bych mohl zabít ženu, kterou miluji."

Kralevic kývl, obrátil se na kocourova pána: „A ty, příteli? Odsoudíš mne?"

„Ne, Terile," řekl Araqil. Díval se na šíji svého saga, jako by se bál pozvednout oči. „Možná ses zachoval hloupě, ale každý dělá chyby. Nebylo by možné, aby ti Tager odpustil... i když ji nezabiješ?"

„Ne," řekl kralevic. „Já ho znám. Pokud neudělám, co mi nařídil, půjde po mně. Dokud budu naživu a dokud bude naživu on. I kdyby se mi podařilo s Lirelou utéci, pořád budeme mít v patách jeho stín."

„Rozhodnout se musíš sám, Terile," Canera již neměl v hlase ani stopu obvyklé veselosti. „Nezávidím ti to, ale také ti nemohu pomoci."

Jenže Teril už se rozhodl. Možná špatně. Možná toho bude v příštích letech litovat. Ale raději lítost, než žít s tím, že Lirelu připravil o život.

„Nepotřebuju pomáhat," zvolal. „Ať Tager táhne do Tmy! Každého zabijáka, kterého za mnou pošle, dostane zpátky bezhlavého!"

Přitáhl svému sagovi otěže, tak prudce a tvrdě, že se zvíře vzepjalo, a pak přešlapovalo na místě, s hlavou těsně u hrudi. Teril pohlédl na své dva přátele. „Od tohoto okamžiku," řekl, „nejsem velitelem targijské armády, ani bratrem targijského krále. Nejsem kralevic Teril, ale Teril štvanec. Jestli přesto chcete stát po mém boku, budu rád. Chcete-li být věrní Tagerovi, jeďte. Nebudu vám to mít za zlé."

„Nádherná řeč," pochválil ho čaroděj a na jeho tváři se znovu objevil úsměv. „Mohla by se rovnou zpívat. Ale, nerrito, nepochyboval jsi ani na chvíli, doufám, že stojím při tobě?"

„Já též," řekl Araqil. „A jsem rád, že jsi rozhodl takhle."

„Na co potom čekáme," vykřikl Teril. „Pojeďme osvobodit moji ženu!"