My horse Harry ~ Larry ✓

6.

Vyšli jsme schody až nahoru k nějakému pokoji. No když jsem uviděl postel, couvl jsem. Sakra! Pojď mi pomoct?! Teď mám obavy, že s čím přesně to chce pomoct.
Polkl jsem a podíval se na Harryho, který se na mě pobaveně koukal.
"S č-čím to chc-chceš pomoct?" optal jsem se a v duchu si nadával, že jsem to neřekl bez koktání. Sklopil jsem hlavu. Probralo mě až, když mě Harry zatáhl za ruku do pokoje.

Měl jsem v plánu ho trochu vystrašit a tak jsem ho vtáhl do pokoje a přitiskl na dveře. Ruce jsem mu přitiskl na dveře tak pevně, že nemohl rukama vůbec hnout. Jemně jsem ho rukou pohladil po tváři a blížil se k jeho rtům. Viděl jsem tu paniku v jeho očích. Byl jsem od něj tak milimetr, než jsem se široce usmál.
"Nejsem z těch, co šoustají na počkání, tak to nečekej. Vem ty dvě podsedlovky a chrániče do skladu, přijdu hned za tebou."

Byl tak blízko! Měl jsem z něj strach. Rukama jsem nemohl hnout a tlukot srdce se mi zrychlil. Já nechtěl!
Úlevně jsem si vydechl po jeho slovech. Díky bohu!
"Kdyby jsi mi nehrozil znásilněním, tak bych se možná nebál," šeptl jsem, než se odtáhl. Vzal jsem podsedlovky a chrániče a nesl je ven z Harryho pokoje.

To je blázen, ale roztomilý blázen...
Vytáhl jsem si jěště pár věcí, hlavně chrániče. Jde se na terenní jízdu. Tam opravdu nemůžu jít jen tak. Jednou jsem na to zapomněl, přes trať proběhla veverka a Eset mě hodil na kmen stromu. Bolelo to a to hodně. Týden jsem nemohl jezdit a od té doby jsem už nikdy nezapomněl chrániče. Nepotřebuju se zmrzačit.
"Záda, ruce, hlava," opakoval jsem si, jestli jsem něco nezapomněl. Převlékl jsem se a vyšel ven. Louis už byl ve skladu a ukládal věci.
"Vem mi prosím sedlo, to první od vrchu v druhé řadě od okna," poprosil jsem a šel za Esetem, abych ho připravil. Tuhle část miloval.

Všechno jsem uložil na své místo a vzal sedlo, co ode mě chtěl.
"Takže, druhá řada od vrchu, první sedlo od okna. Jo!" Vzal jsem ho a šel za Harrym.
"Tak, tady je to sedlo," usmál jsem se a donesl mu ho. Měl vela práce, tak jsem Esetovi sedlo nasadil sám.
"S čím ti ještě mám pomoct?" usmál jsem se na něj a čekal.

Když jsem jsem Esetovi nasadil uzdu a podíval se na Esetovo sedlo, skoro mě chytl infarkt.
"Louisi? Které sedlo jsem ti řekl?" zeptal jsem se a poukázal na Westernové sedlo na jeho zádech.
" V tomhle by jsme nezvládli ani polovinu, ne celou trasu," zakňučel jsem a dal ho dolů. Zanesl jsem ho na místo a sebral správné sedlo, které bylo na místě jako vždy.
"Tohle jsem chtěl."

Nechápavě jsem se na něj díval. Jak jako, že tohle ne? Vždyť mluvil o tomhle!
"Promiň," povzdechl jsem si. Nemělo cenu se s ním hádat. Jestli myslel tohle, tak to měl říct. Ale jistě říkal jiné...
"Příště už to nespletu," polkl jsem a podíval se na něj, zda se ještě zlobí.

"To je v pořádku, je jich tam hodně, každý se může splést." Sedlo už bylo na svém místě a Eset už skoro skákal od nadšení.
"Tvůj úkol na dnes bude opravdu jednoduchý. Postavíš se na start a jenom změříš čas, dobře? Tahle trať není nějak extrémně dlouhá, no náročnost má celkem velkou. Takže jestli se nevrátím do půl hodiny, běž do domu a pošli pro mě tátu, jasný?"

"No, tak jo. Jen mi ukaž, kde si stoupnout," zasmál jsem se a následoval ho ke startu, kde jsem si od něj vzal stopky.
"Tak jo, připravit se... pozor... START!" Jakmile jsem to dořekl, Harry vystartoval na Esetovi a já sledoval, jak sekundy a pak i minuty na stopkách běží.

Jeli jsme trasou, na které byli skoro všechny druhy překážek. Dokonce i kousek s vodou.
Užíval jsem si dokonalý pocit rychlosti, kterou mi Eset na tu chvíli daroval. Půjčil mi ji a já mu za to byl opravdu vděčný. Svaly se napínali a opět povolovali. Už jsem viděl Louise na poslední rovince, na které se nacházel už jenom jeden kopec, který byl prudce skosený. No i ten Eset překonal tryskem bez nejmenších problémů. Ani jsem se nenadál a už jsem spocený stál při Louisovi a oba, i já i Eset, jsme prudce dýchali. Louis se na nás jenom díval s otevřenými ústy a zapomněl zastavit čas.
"Kolik?"

Když říkal, že pokud se nevrátí do půl hodiny, myslel jsem si, že mu to bude trvat dýl. Proto jsem byl překvapený, jak rychle se vrátil. Navíc to, jak rychle uháněl, bylo dech beroucí. Prostě... Páni!
"Jo, jasně," probral jsem se a stopnul stopky.
"Šlo ti to jistě dobře, kolik by sis tipnul?" optal jsem se ho, ale jakmile jsem viděl jeho vražedný pohled, zasmál jsem se.
"17 minut a 38 vteřin."

"Je to krátká trasa, ale dobrý čas! Jsi šikovný Esete," pochválil jsem ho a podrbal na krku. "Skvělý kůň!" On jenom zakýval hlavou na znak souhlasu. Mám pocit, že mě to zmohlo víc než jeho.
"Tak pojď, jdeme zvládl jsi to skvěle! Louisi, děkuji, máš to u mě. Tak pojď, máme jěště práci v hale. Mám tu po tobě jednu holčinu, tak se můžeš koukat."

Díval jsem se na ně. Na Harryho a Eseta. Byli si tak blízcí. Patřili k sobě, o tom není pochyb. Byli jako jedno tělo a jedna duše. Šlo jim to spolu. A bylo to krásné.
"Tak dobře," přikývl jsem a vydal se za ním do haly.
"A co mám dělat teď? Než přijede ta holčička?" Díval jsem se kolem a nezdálo se mi, že je tady co dělat. Ale Harry byl asi jiného názoru.

"Holčička to právě není, má 18, ale teď skoč pro Eseta a zaveď ho vedle do haly, ať se po tréninku vyválí. Zaslouží si to. Já zatím musím připravit skoky," rozkázal jsem a připravil všechno důležité na trénink. Najednou se jen ve dveřích objevila koňská hlava.
"Esete, neočumuj!" křikl jsem na něj se smíchem a on jenom zakýval hlavou a zařechtal.
"Co jsem řekl! Padej se válet!" Bože, to byl kukuč. Je mi jasné, proč koukal, Andrea jězdila na klisně, která se mu líbí.
"Louisi, prosím tě, na pravou stranu přidej jednu kavaletu."

Eseta jsem sice zavedl vedle do haly, ale bylo to na nic, protože o chvíli se objevil ve dveřích, než ho Harry se smíchem nevyhnal zpátky. Zasmál jsem se tomu. Eset byl takové zlatíčko!
"Rozumím!" křikl jsem Harrymu a udělal to, co mi nařídil. Takhle jsme strávili ještě pár minut, jeho rozkazy a společnými činy, než přišla ta holka. Musím uznat, že byla opravdu hezká... Měla dlouhé hnědé vlasy a její úsměv zářil na kilometr daleko.

"Andreo, ahoj! Dlouho jsem tě neviděl," pozdravil jsem ji a ťukli jsme si pěstí, jak bylo zvykem. Kleopatra stála kousek od nás a natěšeně koukala na halu. Byla to krásná Hanoverská kobyla. Už spolu trénovaly dlouho, byly tým. Ladily k sobě.
"Dobře, jdeme na to, o dva týdny máš závod. Musíme trénovat!" zavelil jsem a už byla v sedle. Měla dvou hodinový trénink a já ji buzeroval za každou chybu. Při konci jsem už křičel, byl jsem zlý. Na závodech jsme to nemohli dovolit.
"Děkuji, pane Stylesi," usmála se na konci úplně zničená, promočená na kost a Kleopatra taky. Byla spokojená, bylo to vidět.
"Uvidíme se v úterý, Andreo, ahoj," pozdravil jsem a ona už kulhala s Kleopatrou po boku.
"Tak Louisi, slez dolů, jde se uklízet! Hned!"