My horse Harry ~ Larry ✓

47.

Rád bych řekl, že jsem spal klidným spánkem, ale lhal bych. Špatné sny nejsou nic příjemného.
Vzbudil jsem se uprostřed noci a dezorientovaně bloudil očima po místnosti. Tady jsem přeci neusínal.
Zrak mi nakonec padl na Harryho spícího vedle mě. Asi mě přenesl. Přesto jsem se ale musel ujistit, že nemá obvaz kolem zlomených žeber a sádru na noze, jako v tom snu.

Vzbudilo mě náhlé trhnutí osoby vedle mě uprostřed noci. Otevřel jsem oči a koukal na vyztrašeného Louis, který mě skenoval vyděšenými očkami.
"Loui... Lou, děje se něco?" zeptal jsem se a sedl si, přičemž jsem ho opatrně pohladil.
"Děje se něco zlato? Haló, Loui, jsi v pořádku?"

"Pane bože, díky, jsi v pořádku. To jsem tak rád!" vypískl jsem a hodil se již sedícímu a plně probuzenému Harrymu kolem krku.
"Díky bohu to byl jen sen. Zdálo se mi, že si ošklivě padl na závodech a byl si i v nemocnici v kómatu," smrkl jsem.

"Ale notak, Loui, to byl jenom sen, jenom obyčejný zlý sen. Jsem tady při tobě, nic se neděje," šeptal jsem mu do vlásků, které voněli po jablkách.
"Jsem v pořádku a teď pojď spinkat, dobře?" Pousmál jsem se a hladil ho po maličkých zádech. Lehli jsme si opět do postele.
"Spinkej, zlatíčko."

Úlevou jsem si vydechl a hlavou se přitulil k jeho hrudi. Snažil se mě uklidnit hlazením po zádech a já se usmál.
"Miluji tě," šeptl jsem a hned na to usnul, teď už bezesným spánkem. Vzbudil jsem se až ráno.

"I já tebe, zlatíčko," usmál jsem se jěště než mi moje zlatíčko usnulo na hrudi. Chviličku jsem se na něj koukal. Opravdu jsem měl štěstí.
"Tak moc," pousmál jsem se jěště předtím, než jsem usnul. Ráno mě vzbudil zvuk vody. Loui vedle mě neležel, a tak jsem se rozešel do koupelny, kde se mé zlatíčko sprchovalo. Opatrně jsem se vysvlékl a vlezl k němu.
"Ahoj, zlatíčko."

Rozhodl jsem se pro ranní sprchu, no nečekal jsem, že mi můj milovaný přítel udělá takový šok. Neměl jsem daleko k infarktu.
"I tobě dobré ráno," zasmál jsem se, když jsem se z toho vzpamatoval.
"Čemu vděčím za tvou návštěvu?" ušklíbl jsem se na něj.

"Tomu, že jsem chtěl vidět to nádherné tělo, které je jenom moje," zamumlal jsem s úsměvem a jemně ho kousl do lahodně vyhlížijícího ramene.
"Jsi tak krásný," zamumlal jsem mu do pokožky a přešel po maličké modřince na jeho krku, kterou jsem mu udělal pár dní zpět.

Spokojeně, i když s rudými tvářemi, jsem přivřel oči a hlavu naklonil na jednu stranu, aby měl k mému krku a modřinkám lepší přístup. Jeho péče se mi moc líbila.
"Co to plácáš? Viděl si sebe?"

"Viděl. Proto vím, že jsi ten nehezčí na světě. A víš, co je na tom nejlepší?" uchechtl jsem se a přejel jazykem po celé línii krku.
"To, že jsi jenom můj a nikomu tě nedám," šeptal jsem mu do jeho krásné kůže a má ruka se sama vydala dopředu jeho těla na hrudník. Chtěl jsem ho poškádlit. Pohladil jsem ho po bříšku a ihned se moje ruce rozběhli nahoru.
"Dokonce i tohle je moje," zasmál jsem se a přejel mu přes obě bradavky.

Jen lehce jsem vnímal slova, která mi říkal. Víc jsem se soustředil na jeho doteky.
"Harry," vzdychl jsem, když se otřel o mé bradavky. A hned několikrát! Prohl jsem se v zádech jako luk a tím i vyšpulil zadeček na jeho nahém rozkroku.

"Hej, hej, hej, koťátko! Zas takhle moc na to nemusíš," usmál jsem a opatrně chytl jeho zadeček rukou, aby mě nedráždil.
"Takhle je to lepší," usmál jsem se a ruku opět položil na jeho bradavku, kterou jsem stiskl.

Vydechl jsem. Co to se mnou zase sakra bylo?!
"Promiň... To... Já-" koktal jsem, když lehce stiskl mou bradavku a poté i zadek, který držel dál od svého rozkroku.
"Aaaahh," vzdychl jsem. "Co mi to děláš?"

"Hraju si," zazubil jsem se a jemně zuby stiskl jeho krásnou kůži.
"S mým zlatíčkem," zasmál jsem se mu jemně do kůže a pořádně stiskl jeho zadek.
"Tak, ale myslím, že dnes stačilo. Čekám tě dole."

Ani jsem se nenadál a Harry zmizel jak s mého dohledu, tak i z koupelny. Nechal mě tam s hlavou v oblacích a splašeným dechem. Hajzlík jeden...
Raději jsem se rychle omyl a všechno to ze mě nechal odplout. Pak jsem se převlečený mohl vydat dolů.

"Co jste tam dělali??" zarazil mě ve dveřích Niall a šibalsky se usmíval.
"Trochu jsem testoval, jak je moje zlatíčko citlivé, a je opravdu moc," usmál jsem se zamilovaně a v myšlenkách plul nad tím roztomilým stvořením.
"Jak jsem slyšel, tak si to užíval," ušklíbl se a na talíř mi nandal vajíčka.

Dole už oba seděli v kuchyni u stolu a zdá se, že čekali už jenom na mě.
"Dobré ráno," usmál jsem se a usadil se před svůj talíř.
"Dobré," ušklíbl se Niall. Nechápal jsem proč. Ale to není jediné, co jsem nechápal.
"Co máš furt s těma vejcema?"

"S tvýma nic, s těma může mít něco jenom Hazza," zasmál se náhle Niall a taky snědl svou porci jídla. Já se ušklíbl a taky se pustil do jídla. Loui zrudnul jako rajčátko. Roztomilý!
"Takže kluci, dnes to, co předvčírem, ale musím taky trénovat, takže si musíme pohnout."

Rychle jsem tedy do sebe hodil snídani. Zatím se má barva ve tváři vrátila do normálu, navíc Niall neměl už žádné narážky. Díky bohu!
"Tak pojďme, ať to stihneme," vypískl jsem a popohnal je tím, ať se zvednou.

"Zas má v prdeli raketu?" zasmál se Niall, když jsme vycházeli z domu a Louis běžel před námi jako smyslů zbavený.
"Jo, asi jo. Nevím přesně, zatím jsem se tam nedíval," odpověděl jsem s úšklebkem a taky si pohl do stáje. Vypustili jsme všechny koně a začali uklízet. Bylo to rychle, protože stáje dnes měl uklidit klub, tak jsme jenom zametli a uklidili několik věcí, co se povalovali po zemi.
"Tak a teď trénink. Lou, Nialle, běžte mi, prosím, připravit překážky."

Dnes nám to šlo v celku rychle. A když to porovnám s tím dnem, kdy jsme opravdu makali, tak jsem to opravdu rychleji měli. Beztak jsme to chtěli mít z krku co nejdřív, aby mohl Harry trénovat.
S kupou energie a s Niallovou pomocí jsme naskládali a umístili všechny překážky, které Harry s Esetem potřebovali.
"Udělám si pozvánku, že tobě už vejce k snídani nedělám. Opakuje se to, co předevčírem... Máš až moc energie. Což Harrymu večer možná vyhovuje, ale tady jsi jako raketa," smál se Niall.

Nastrojil jsem Eseta a vjel do ohrady, kde jsem už slyšel smích dvou osob v rohu. Jedna se smála a druhá byla rudá jako rajčátko.
"Děkuji kluci, že jste mi to přichystali," poděkoval jsem, když jsem koukal na celou trasu. Otočil jsem Eseta a začal. Vyjel jsem na trasu a snažil se poslouchat ty dva. Bohužel to nešlo.

Harrymu to šlo dobře. Co si to budeme namlouvat, šlo mu to dobře pořád. Avšak od sledování této dokonalosti mě rušil Niall. Jak jinak...
"Příště buď víc potichu Louisi, nebyli jste ráno v domě sami," mrkl na mě s úšklebkem.
"Nialle!" okřikl jsem ho.
"No co. Ale musím uznat, že Harry má štěstí. Jsi hezký, milý, okouzlující a ke všemu, jak jsem ráno slyšel, i citlivý."

Kluci se tam pořád hádali. Doufál jsem, že to není nic vážného, protože jsem ze sedla zaslechl jenom několik málo slov z jejich rozhovoru a ani ty nebyli nějak důležité.
Raději jsem jenom pokroutil hlavou a jel dál. Určitě to nebude nic tak vážného a já si to jenom nalhávám.

"Nialle, už stačí," šeptl jsem s rudými tvářemi. Nebylo mi to příjemné. Pořád něco kecal. Pořád! A vždy to bylo o mně a o Harrym. Nejčastěji o mně.
"Já jenom pravdu," zazubil se a zadíval se na dráhu. Raději jsem mu na to nic neřekl a koukal do země.