My horse Harry ~ Larry ✓

19.

Všechny vás vítáme u nového dílu. Chtěli bychom si tady udělat menší reklamu na nový příběh s názvem "New life with Daddy", který jsme dnes zveřejnili. Doufáme, že se vám bude líbit.

A teď hurá na novou kapitolu!

* * *

Počkat, počkat! Co to právě řekl?! Přítel? Koho? Jeho přítel?? Jeho?! Co to právě řekl!
"Loui... Co jsi to řekl?" zeptal jsem se celkem zaskočeně a koukl se mu u toho do očí.
"Ne... Nejsem tvůj přítel, tedy.. ne, nejsem... Nebo...? Co?! Jsme zmatený! Asi mám ten jed znovu v krvi."

Usmál jsem se na něj a pohladil ho po ruce. "Ne Harry, nejsi můj přítel. Ale nevěděl jsem, jak jinak ji odsud dostat." Podrbal jsem se nervózně vzadu na krku a lehce se zasmál.
"Navíc, viděl jsem, jak tě ona balí a tobě to očividně nebylo příjemné."

"Aha... já si myslel, že- tak asi nic," zašeptal jsem nakonec a sklonil rudé tváře do peřiny. Byl jsem z toho možná i trochu... smutný? Asi ano. Loui je skvělý kluk, opravdu. Bylo by skvělé ho mít za přítele. No tak ale asi ne, nevadí. Opatrně jsem se natáhl do jeho tašky, kde jsem viděl můj skicák.
"Děkuji, že jsi nezapomněl, Loui."

Usmál jsem se na něj a podal mu onen skicák, na který tak koukal a chtěl si ho vzít... Ale já ho předběhl. Vždyť co kdyby si ublížil?!
Byl jsem rád, že se na jeho tváři objevil úsměv po tom, jak se tvářil před chvílí. Jakoby ho mrzelo to, že jsem odvolal toho přítele... Ale to se jistě pletu.
"Nakreslíš mi něco?" zeptal jsem se natěšeně.

"Rád..." zašeptal jsem jemně sklesle a chytl do ruky tužku.
"Co kdybych nakreslil tebe? Můžu?" zeptal jsem jsem se a když přikývl, začal jsem kreslit. Šlo mi to lehce. Jako kdyby mi sám přenášel tvář na papír.
"Jsi krásný, Loui," usmál jsem se a opatrně přešel po jeho kresbě na papíře. Nebylo to dokonalé, no to ani nemohlo, nešlo jej tak zachytit.

Netrvalo to dlouho a já už měl před sebou nákres mé tváře. Přisedl jsem si k němu blíž, abych dobře viděl na jeho kresbu.
"Ale, Harry," zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. No mé tváře beztak zrůžověly.
"Ne, ne... ale ta kresba se ti opravdu povedla. Jsi moc talentovaný. Proč se tomu nevěnuješ víc?"

"Vzpomínky. Mám koně, víc nechci a ani nestíhám," zasmál jsem se a pohladil malou kresbu jeho tváře. Sebral jsem modrou pastelku, abych dodělal jeho nádherná kukadla.
"Hotovo, Loui. Tady máš. To je děkuji za to, že jsi přišel. Cením si to, nerad jsem sám. Táta dnes odjel, že jo? Šel do Španělska pro dva nové koně. Jsou nádherní!"

"Ale Harry, to jsi nemusel. Moc děkuju, je to nádherné. Doma si to dám do rámečku," mrkl jsem na něj a usmál se. Bylo to od něj opravdu milé.
"Jo, jo, šel, ale nevěděl jsem, že jde pro nové koně. Jak vypadají? Už jsi je viděl?" ptal jsem se nadšeně.

"Oba bílí jako sníh s krásným pohledem. Budou se ti líbit, jsou to hříbata jednoho z našich koní a konečně už přijedou k nám," zasnil jsem se nad představou. Opravdu jsem se na ně těšil, dokonalý původ i povaha. Už je jen vycvičit. To asi půjde hůř, ale zvládnu to.

Široce jsem se na něj usmál. Znělo to nádherně, ty koníčci budou určitě úchvatní.
"To zní báječně!" vypískl jsem.
"Ale, proč jste je neměli u sebe už dřív, když jsou to hříbata jednoho z vašich koní? Nevím, nějak mi to nesedí. Ale asi jsem jen špatně spal," zachechtal jsem se.

"Museli se odstavit od matek a to chvilku trvá, a pak jsme museli počkat, aby zvládli cestu. Přeci nechceme, aby měli trauma, nebo aby se jim něco stalo," vysvětlil jsem a obrátil stránku ve skicu.
"A navíc je to pro tebe dobré, zas uvidíš něco nového, protože je budu muset vycvičit a to bude zajímavé. Do té doby musím být v pořádku."

Vykulil jsem na něj oči, ale nakonec jsem se jen velmi široce usmál.
"To bude skvělé! Už se moc těším. Určitě jsou nádherná a budou moc šikovná." Sledoval jsem Harryho ruku, ve které byla tužka, jež se dotkla papíru. Čekal jsem, co ještě načrtne.
"Neboj se, jistě tě do konce týdne pustí," mrkl jsem ani něj.

"Do konce týdne pochybuji, ale snad do úterý nebo pondělí. Dýl to tady opravdu nedám a teď pojď. Jestli chci jít zpět, potřebuji znovu začít chodit a ta prsatka mi určitě nepomůže," zamručel jsem a odkopl ze sebe přikrývku. Opatrně jsem se podíval na moji nohu, která byla tmavě fialová se žlutými flíčky. Odporné. Shodil jsem ji z postele a čekal, než přijde ke mně.

Tu nohu měl hroznou, určitě ho to i muselo bolet. Chudáček můj. Pomohl jsem mu z postele a málem se skácel k zemi, kdyby se nezachytí o má ramena.
"V pohodě?" optal jsem se zamračeně. Naštěstí se narovnal a stál přede mnou, přičemž vydechl.

Silně jsem stiskl čelist, abych nezakňučel, tak ukrutně to bolelo. Nevadí. Musím chodit, jinak jsem skončil. Prostě musím! Opřel jsem se o něj a udělal několik kroků. Měl jsem pocit, že tu nohu mám v plamenech.
"Jsem úplně v pohodě, Loui," přecedil jsem mezi zuby.

Viděl jsem na něm, jak ho to bolí, ale nevěděl jsem mu to rozmluvit. Beztak jsem věděl, jak dokáže být tvrdohlavý. Stejně by to zřejmě nemělo cenu.
"Dobře, tak pojď," zamumlal jsem a společně jsme se s Harrym pokusili o pár jeho kroků. Celkem se mu dařilo. Určitě se to opět rychle naučí a pustí ho domů.

Tak strašne to bolelo! Každý krok mi trval dlouho, protože jsem si musel připomínat, proč to dělám. Eset a závody a všechno kvůli čemu jsem makal a dřel každý boží den. Nemůžu to vzdát. Louis mě už vedl k posteli, no já mu silně stiskl triko.
"Jěště chvíli."

Váhal jsem. Opravdu vypadal, že si musí odpočinout, že se nemůže namáhat.
Povzdechl jsem si a i s ním se otočil zpátky.
"Tak jo, projdeme se ještě po místnosti, hezky ke zdi a zpátky a půjdeš si lehnout. Pak to znova zkusíme, jo?" navrhl jsem. Jinak bych ho asi nepřemluvil.

Jeho návrh se mi až tak nelíbil, no přikývl jsem. "Dobrá, ale pojďme. Rychle, prosím. Nechci být mrzák do konce života," zasmál jsem se přes zuby a tuze mu stiskl rameno.
"Děkuji," zašpetal jsem, když jsme přešli k stěně a zpět, kde už mě ukládal do postele.
"Nevím, co bych bez tebe dělal."

Byl spokojený, že se dokáže hýbat. Znamenalo to, že se bude hýbat i pak, stejně jako dřív.
Uložil jsem ho do postele a přisedl si opět na její kraj.
"Myslím, že beze mě by ses neměl jít s kým koupat do toho jezera, takže bys tam nešel vůbec a taky by tě nekousl ten had."

"Hele, hele, hele... tohle ani nezkoušej. Není to tvoje vina, kdyby nejsem idiot a koukám, co Eset vyvádí, nic by se nestalo. Můžu si za to sám," usmál jsem se mírně sklamaně sám ze sebe. Jsem idiot.

Smutně jsem se na něj usmál a objal ho kolem ramen. "Tak to dejme napůl. Můžeme za to oba. Ty máš to s tím Esetem a já jsem se už dávno měl naučit dobře plavat. Máme na tom vinu oba. Už se tím netrap." Hlavu jsem si opřel o tu jeho.
"Koukni, vždyť už začínáš chodit, určitě budeš brzy chodit a běhat jako dřív."

"Já nepotřebuji chodit, ani běhat. Já potřebuji jězdit! I kdyby mám ležet, ale budu moct jězdit, je mi to jedno." Povzdechl jsem si a pohladil Louiho po ruce, kterou mě držel. Opatrně jsem se k němu přitulil. Potřeboval jsem lidský dotek.
"Děkuji, že jsi tady," zašeptal jsem a položil jsem si hlavu na jeho ruku. Uklidňovalo mě to.