My horse Harry ~ Larry ✓

20.

Zavrtěl jsem nad ním s úsměvem hlavou.
"Všechno bude, neboj." Druhou rukou jsem mu prohrábl jeho kudrnaté vlasy, které tak zbožňuju.
"Kde jinde bych byl?" optal bych se pobaveně. "Chtěl jsem být tady s tebou. Nikde jinde bych teď nebyl raději, než tady s tebou."

"Hej, chlapečku, nebal mě! Jinak uvidíš! Když už, tak musím balit já tebe, já jsem tady ten starší," zasmál jsem se a pohladil ho opět po ruce. Tak moc mě to uklidňovalo.
"Ale nevím, doma? V posteli? Při Zetoře? Nevím, všude, jen né asi tady," zasmál jsem se jemně.
"No jsem opravdu rád, že jsi tady."

Okamžitě mi zrůžověli tváře. "N-ne, já tě přeci ne-nebalím." Jasně Louisi, a to ti uvěří při tvém koktání. Bravo!! Ty vždy víš jak zachránit situaci.
"Ale doma bych se nudil a se Zetorou už jsem byl. Teď budu tady s tebou, než mě vyhodí sestra," zasmál jsem se.

"Jěště je čas, klidně můžeš zůstat, aby jsi se tedy doma nenudil," usmál jsem se a stáhl ho ke sobě na postel, aby mi byl blíž. Ať se nemusí tak moc natahovat jen proto, že chci obejmout. A já mu položil ruce kolem boků.
"Tohle se mi líbí."

Malinko jsem vyjekl, když jsem se objevil tak blízko něj. Na mých bocích odpočívaly dvě velké ruce, které si mě držely pevně při sobě. Tváře mi zrůžověly a já se na něj usmál.
"Mně taky, Harry," šeptl jsem jeho směrem, když jsem své ruce omotal kolem jeho krku, abych ho mohl obejmout.

"Jsi tak maličký, Lou," zasmál jsem se a jemně ho pohladil od boků, přes záda až na krk, kde jsem ho pošimral.
"Taková panenka," doplnil jsem. Posunul jsem ruku zpět na jeho bok a jemně jej stáhl na postel, aby trochu seděl na mě, no víc na posteli.
"Aspoň se nemusím bát, že by jsi mi něco udělal."

Pche, prej panenka. To víš!!
Zamračil jsem se na něj a uraženě jsem si založil ruce na hrudi. "Nejsem malý. Ani panenka," řekl jsem mu s pohledem do jeho tváře.
"A co ty víš, možná se pleteš. Někdy mám velkou sílu, ale to až když se opravdu naštvu. Být tebou tak nepokouším štěstí," zazubil jsem se na něj.

Když se zlobil, vypadal tak roztomile. On celý byl roztomilý! To asi dělají ty utlumováky. Mé hlavě přeskočilo. Jemně jsem se usmál a ťuknul mu prstem do jeho tvářičky.
"Jsi moje panenka, nesmím si tě rozbít," zamumlal jsem a jemně ho líbl na jeho malinké rtíky, které byli zkroucené do šklebu.

Když už jsem šel namítat, přitiskl své dokonalé rty na ty mé. Na pocit jeho nadýchaných polštářků na těch mých bych si i dokázal zvyknout. Je to dokonalé. Chvilinku jsme se líbali, než začal rtíky pusinkovat celou tvář.
"Harryyyy," zahihňal jsem se. "Notaaak, vždyť to lechtá. Dooost!"

Lou se na mně začal vrtět a smát. Omylem mi při tom zalehl na nohu.
"Au, au, au! Loui, to bolí, prosím, notaak. Moc prosím!" zakňučel jsem a snažil se ho nějak zvednout, aby mi na ní neležel. Opravdu to bolelo.

Harry přestal, ale pro změnu s sebou začal lehce škubat a kňučet bolestí. Nechápavě jsem se na něj podíval, ale když se v jeho očích objevili slzy a já si všiml, kde jsem, rychle jsem se zvedl.
"Bože, Harry! Promiň, promiň, promiň," pištěl jsem a rychle si přesedl na židli. Pořád jsem opakoval omluvy...
Pane bože, jsem takové nemehlo!

Tiše jsem sýpal a opatrně si držel nohu. Au! Loui tam seděl jako kupka neštěstí. Chudinka moje. Opatně jsem ho chytl za ruku a políbil ji na hřbet.
"To je v pořádku, Loui, nic jsi neudělal. Jenom si se blbě posunul. To je v pořádku. Jenom si se posunul, nic se nestalo," usmíval jsem se a jemně ho hladil.

Sice se usmíval, ale stopy po slzách na jeho krásných tvářích mě pořád nepřemluvily o tom, že už je v pořádku.
"Stejně raději zůstanu sedět tady," špitl jsem. Nechtěl jsem mu už ubližovat, to bych asi nepřežil. Najednou se otevřely dveře a dovnitř přišla ta sestřička s jídlem.
"Nesu vám něco pod zub, když už jste ten oběd nesnědl."

"Eh, děkuji. Louis mi donesl ovoce, nic nepotřebuji," odvětil jsem rychle a odtlačil tác s odporně smrdícím jídlem. Bleh! Loui jenom rychle přikyvoval, no ta prsatice mi i tak strkala pod nos tu odpornou věc.
"Musíte jíst, ovoce vám nepomůže. Potřebujete pořádnou stravu!" zafučela naštvaně a chtěla mě začít krmit. Loui jí ale sebral lžičku s naštvaným pohledem.

Sebral jsem ji lžíci a ona po mně hodila nechápavý pohled. Naopak já se na ni podíval s širokým, i když falešným, úsměvem. Stejně si to ale nevšimla.
"Děkujeme za vaši pomoc, ale myslím, že už to převezmu sám. Harrymu udělá nejlépe když odejdete. A to jídlo si laskavě seberte s sebou." Nasupěně se na mě podívala.

"Jak si to dovolujete! Jsem sestra! Musím se o mého svěřence postarat! Nemůžu ho nechat o hladu a tohle je výživné jídlo!" vřískala jako smyslů zbavená.
"Nevím, jestli to, že se mě snažíte sbalit, mi nějak pomůže! Vedle mé postele stojí můj partner, tak se laskavě uklidněte! On pro mě chce jen to nejlepší. Tak, prosím, odejděte a tu šlichtu si seberte s sebou!"

"Když o vás řeknu panu primáři, zakáže vám návštěvy," ušklíbla se na nás. Tohle mě už ale opravdu naštvalo.
"Když se my budeme stěžovat, přijdete o práci. Raději si dobře rozmyslete, co tedy uděláte," ušklíbl jsem se tentokrát já. Ona polkla a i s vozíkem, kde měla jídlo raději odešla. Já jsem si úlevně vydechl.
"Baba jedna odporná," zavrčel jsem.

Moje kotě mě ubránilo! To bylo roztomiloučké! Odsunul jsem se na bok a poťukal na kus postele, aby si mohl sednout.
"Pojď ke mně, chci se mazlit," zavrněl jsem a čekal, než si sedne. Byl tak rozkošný, nemohl jsem si pomoct. Debilní prášky! Tohle by měli zakázat! No Loui byl natolik roztomilý, že za mnou opravdu přišel.

Opět jsem si měl k němu sednout? A co když mu opět ublížím na tu nohu?! Ne ne ne!
"Harry-" zasekl jsem se. Harry na mě totiž hodil štěněcí pohled. Povzdechl jsem si a s úsměvem si k němu přisedl. Hned se ke mně začal tulit. Moje ruka mu kde-tu prohrábla vlasy a já nemohl jinak, než se jen usmívat.
"Asi ti ty prášky vezmu, když tě propustí z nemocnice. Jsi tak sladký."

Když o tom mluvil, rychle jsem se posadil a začal záporně kroutit hlavou.
"Ani to nezkoušej! Cítim se jako kdybych fetoval tři dny od rána do večera. Nechápu, co dělám, ono se to prostě nějak děje samo," mumlal jsem a opět se hodil na jeho malinkatou hruď, po které jsem kreslil kolečka a různé věci, co mi zrovna napadli. Bylo to ňuňu a on se o mě tak hezky staral, jak mě hladil ve vlasech.

Zasmál jsem se a prsty mu odhrnul vlasy z čela, které mu spadaly až do očí.
"To nevadí, jsi moc roztomilý. A já se někdy taky rád mazlím, ale u tebe je to novinka," usmál jsem se na něj. Hladil jsem ho rukou po zádech a on se tvářil spokojeně.
"Tak ale když myslíš, tak je tedy nevezmu," mrkl jsem na něj.

"Děkuji! Pretože kdyby jo, fakt nevím, jak bych se připravil na ty závody," zasmál jsem se a ruku položil na místo, kde mu bilo srdce.
"To je roztomilé, jako ty. Pořád nemůžu uvěřit, jak někdo malý jako ty může ovládat tank jako je Zetora. Asi jste si prostě sedli a je to hezký pohled. A i ona tě má určitě ráda. Jinak by tě už minimálně jednou shodila."

Nejdřív jsem se na něj zamračil, když zmínil mou "malou" výšku. Ale když začal mluvit o Zetoře, sám jsem se musel usmát. Je to moje zlatíčko. Jako tohle kudrnaté stvoření.
"Ona někdy někoho shodila? Takové zlatíčko? To se mi nezdá," zahihňal jsem se. K Zetoře mi to vůbec nesedělo. Když si vzpomenu, jak mě hned brala za kámoše už při našem prvním setkáním, tak mi to pak k ní nesedí...

"Zetora? Každý den! Nebyl jezdec, kterého by neshodila po druhé jízdě, nebo nekousla a nekopla. Otec dokonce uvažoval, že ji prodá, protože koně, na kterém se nedá jězdit statek nepotřebuje. No nakonec usoudil, že když nebude na jěždění, aspoň bude na hříbata. Jsi kromě mě jediný, kterého neshazuje nebo mu nedělá zle," usmál jsem se a jemně ho pohladil po hrudi. Opravdu jsem se divil, když dovolila jězdit zrovna jemu.