My horse Harry ~ Larry ✓

41.

"Jak vidím, tak můj syn se konečně naučil jezdit," uchechtla se, načež já se zamračil. "To je skvělé!" vypískla najednou. To má krámy, že tak rychle mění nálady nebo jak, sakra?
"J-jo, Harry je skvělý učitel," usmál jsem se a raději se natiskl k němu. To už máma nesledovala koně, ale nás dva.

"Tak ale podle tvé mámy tě týrám! Takže asi tak úžasný být nemůžu," zasmál jsem se a opatrně si ho přitáhl k sobě.
"Vidíte, paní Tomlinsonová? Já mu nikdy nic neudělal, jenom mu ukazuju hezčí svět než znal předtím," vysvětlil jsem a políbil Louise na čelo. Pozoroval jsem i jeho mámu, která se usmívala.

"Ale tak je to překvapení. Sice jsme rádi, že ho tam nijak netýráte, nebo se tak jenom tváříte, pravdu asi nezjistíme. Ale tak to, že je náš jediný syn gay jsme tedy nevěděli," probodla mě pohledem. Naštěstí se pak usmála, takže to nebude tak strašné.
"No, na to jsem asi zapomněl," zasmál jsem se a podrbal se na zadní straně krku.
"Takže ty noci, co v poslední dny byl náš syn u vás, pane Stylesi... byli jste v jedné posteli?" optal se podezřívavě táta, zač ho máma praštila do ruky.

Nad touto scénkou jsem se opravdu skoro zasmál, tak jsem se jenom podrbal na krku a mé rty se roztáhly do úsmněvu.
"Ano, pane Tomlinsone, to víte, potřeboval jsem zahřát," řekl jsem se smíchem a teď mě praštil Louis.
"Hej notak, je to pravda, je tam zima, když otevřu okna. Pokud však narážíte na jinou činnost než spánek, nemusíte se ničeho obávat. V tomhle ohledu se nic neděje. Minimálně ne se mnou."

Táta se nejdřív tvářil velmi naštvaně, ale pak se uklidnil. "To jsem rád. Chápete, mám jenom strach," ušklíbl se.
"Pojďte dál, sedne si a dáme čaj nebo kávu, co budete chtít," nabídla máma a pokynula rukou, ať ji následujeme. Koně jsme dali na zahradu a my dva šli do kuchyně.
"Tak tedy čaj nebo kávu?"

"Raději čaj, večer chci usnout," zasmál jsem se a nechal se usadit od Louisova táty do křesla v jejich obývacím pokoji, který byl opravdu hezky zařízený.
"Takže, pane Stylesi, co plánujete s mým synem?" šel na to prudce - až jsem se musel usmát. Raději ať se hned zeptá než by měl běhat kolem horké kaše.
"Momentálně? Zabránit tomu, aby se olil vříci vodou, když mi bude zalévat čaj," poznamenal jsem, načež se z kuchyně ozval smích.
"Ale jestli myslíte celkově, tak nic velkého. Jenom se snažit, aby byl ten nejšťastnější kluk pod sluncem."

Oni dva šli do obýváku a asi něco řešili. Můžu si jenom domyslet, jak zvědavý táta byl. Asi tak, jako máma. "Jste spolu dlouho? Jak jste se dali dokopy? Jako chápu, že je to tvůj trenér, tak asi přes koně, ale jak přesně? Mimochodem, když je tak krásný, chápu, proč s ním chodíš." Mluvila, mluvila a mluvila...
"Mamiiii!" zaúpěl jsem, načež jsme se oba zasmáli.
Čaj jsme zalili vodou, když jsem zaslechl, jak Harry odpovídá na tátovu otázku. Culil jsem se jako blázen. Vzal jsem hrníček, můj i jeho, a sedl si k němu věnujíc mu polibek na tvář.

Než jsem začal povídat dál, Louis přišel a sedl si ke mně.
"A myslím, že se mi to i celkem daří," zasmál jsem se a pohladil ho po ruce, kterou si položil mezi nás. Jeho máma však byla zvědavá víc a tak mě zasypala kupou otázek, které se podle smíchu ptala asi už i Louiho. Dlouze jsem se nadechl a upil si čaje.
"No jak dlouho, nevím jestli se to dá přesně určit, neřekli jsme si presně, kdy jsme začali. Ale možná tři týdny? Od doby, kdy jsem se vrátil z nemocnice, do které mě taky dostal váš syn. Za co mu ale moc děkuji, protože kdyby mě tam nedostne, asi bych tady už neseděl."

Když začal o tom, že díky mně byl v nemocnici, rodiče se na mě překvapeně a lehce naštvaně podívali. Já zase na Harryho pohledem 'rozmysli si co řekneš'. Naštěstí se to vyřešilo.
"Ty moje zlato," stiskl jsem mu ruku. Moc dobře si pamatuji ty chvíle v nemocnice. A i když si je on nepamatuje, hlavní je, že o nich ví.

"Moci si to období nepamatuju, ale má rodina řekla, že Louis byl při mě každý den a k tomu se staral o mého koně bez toho ,že by za to něco chtěl. Za to si zasloužil můj nekonečný vděk. A pak to nějak začalo. Aby jste si nemysleli, že jsem po něm skočil hned ten den, co jste přijeli. A od té chvíle je Louis skvělý pomocník i na závodech a tolik se toho už naučil. Můžete být na něj pyšní," zasmál jsem se a pohladil jeho ruku, která svírala tu mou.

"To je tak krásné kluci," uculila se na nás máma a oba si nás prohlédla pohledem plným lásky.
"Já si říkal, kam ten náš Louis pořád chodí. A za kým do té nemocnice vlastně chodí. Byl z něj tehdy takový tajnůstkář," zasmál se táta a já zrudl.
"To jste neviděli Harryho. Léky z něj udělali milého kluka, co by se tulil od rána do večera, od večera do rána a je jedno, že s kým, kdy a kde," zachichotal jsem se.

Celý jsem zrudl, když to řekl. Nemohl jsem se ani pohnout. Tak jsem se styděl.
"Louiii notak! To byla ta anestézie! Já za to nemůžu, mně bylo blbě a ty léky mě otupovali. Já nevěděl, kde je sever a ne jěště to, že chci obejmout," zamumlal jsem se smíchem a šťouchl mu do tváře, načež se jeho máma rozesmála.
"Jste roztomilí!"

"Ale vždyť já vím," usmál jsem se na něj zamilovaně a políbil ho. Polibek byl krátký, aby nám to před rodiči neujelo...
"Děkujeme," šeptl jsem s červenými tvářemi a víc se přitulil k Harrymu. Bylo mi tak hezky. Dokonce se k nám přidala i moje praštěná sestra. Všichni jsme si užili čas tady spolu, bylo to krásné a uvolňující.

Večer jsme odjížděli i s Louisem na koni hned poté co jsem jeho sestře dovolil svézt se kolem domu. I když se to Esetovi moc nelíbilo. Nakonec už byl rád, že měl na zádech mě.
"Dovedu vám ho, když se mi to bude hodit!" zasmál jsem se jěště než jsme odjeli. Když už jsme byli v lese, usmál jsem se na Louiho. "Nebylo to až tak zlé, ne?"

Sice se mi nelíbilo, že si ta puberťácká kráva vydupala jízdu na koni, přesto dnešek můžu hodnotit za více než úspěšný.
"To ne, čekal jsem to horší, popravdě," zasmál jsem se a podrbal se na krku.
"Ale tamto jsi jim nemusel říkat. Bůhví, co si pomyslí, že máš za plány," zahihňal jsem se.

"Já mám v plánu jenom to, co by jsi chtěl, princezno" zasmál jsem se a mrkl na něj.
"Asi nemusím říkat, že jsem už říkal, že to dopadne dobře," zabroukal jsem, když jsme jeli lesem. "Ale teď máme oficiálné svolení, aby jsi u nás byl."

"No jo. Vidím jak moc chceš, abych to řekl. Ano! Měl si pravdu," vyjekl jsem pobaveně a on se jen spokojeně usmál. Určitě mu to dělalo dobře na duši.
"To ano, to jsem moc rád. S tebou v posteli a v objetí mi je vždy nejlépe," řekl jsem a usmál se na něj. Už abychom tam byli!

"Věř, že i mně je tam opravdu dobře. Jak ale říkaval můj děda, nejdřív kůň, až pak jezdec," zopakoval jsem lekci, kterou mě učil můj děda, když jsem byl malý.
"Tak jedem!" zasmál jsem se a rozklusal se správným směrem. Jeli jsme chvíli, když jsem před náma uviděl stáj. Byl jsem za to opravdu rád. Oba jsme se postarali o koně a následně jsme běželi ke mně do pokoje pro trochu klidu.