My horse Harry ~ Larry ✓

42.

Zetoru jsem hladil po krku a objímal se s ní. Tak moc mi přirostla k srdci.
"Vidíme se zítra holka." Pak už jsem i s Harrym po boku šel do jeho pokoje. Harry pak stál u postele a já využil situace. Malinko jsem se k němu rozběhl, skočil a pověsil se na něj jako koala. Malinko jsme se otočili a dopadli do měkkých peřin mnou napřed, čemuž jsem se musel zasmát.

"Ty opice!" vykřikl jsem se smíchem a pohadlil ho po zádech. Viděl jsem jak se na Zetoru pořád dívá, a tak jsem ho pohladil po zádech a usmál se.
"Co by jsi řekl na to, že by Zetora byla jenom tvá?" zeptal jsem se s jemným úsměvem a sledoval jeho radost v očích.

Jakmile se zapřel na rukou a malinko se odtáhl sledujíc mou reakci, já se vymrštil do sedu.
"Počkej! Jak moje? Moje, jako moje?" On nejdříve pobaveně pokroutil hlavou nad mými slovy a přikývl.
"Pane bože!" vykřikl jsem a hodil se mu kolem krku. A pak se vzápětí hned odtáhl.
"Ne, počkej, to nemůžu. Zetoru patří tady na ranč. Nemůžu si ji vzít."

"A kam by si jí, pro boha, bral? Byla by pořád tady na ranči. Mezi, lidmi které má ráda, ale byla by tvoje. Nebyla by nikoho jiného. Nepoužívala by se na nic jiného, byla by jenom tvá." Usmál jsem se jemně a přitom sledoval jeho reakci v tváři. Opravdu jsem se nedokázal vyznat v jeho emocech.
"Tak co, Lou?"

Byl jsem zmatený. Ano, Zetoru jsem miloval, rád bych ji měl. Ale bylo tady mnoho otázek... Co by na to řekli moji rodiče? Co by na to řekli Harryho rodiče? Může se to vůbec?
Ale radost a láska k tomu zvířeti vyhrála.
"Já... já nevím, co říct," zasmál jsem se. Nakonec jsem se mu hodil kolem krku s širokým úsměvem a tichým "děkuji".

"Zetora je podle práv moje. Táta ji nechtěl, protože Zetora každého shazuje po druhé jízdě, ale tebe ne. Tebe si našla a ty jsi si našel ji. A já vím, že se o ni postaráš jak nejlépe budeš vědět," vysvětlil jsem a přitom ho hladil po zádech.
"Tak co?"

Pořádně jsem se na něj namáčkl, nohama i rukama jsem ho tuze objal. "Moc rád se o ni budu starat jako... majitel," šeptl jsem a věnoval mu pusu na krk. Pak na líce, bradu a pak dlouhou na pusu. Ani neumím popsat, jak šťastný a hlavně vděčný jsem Harrymu tehdy byl.

"Tak vidíš a teď spi. Zítra máme s tebou a Niallem na starost celý ranč, potřebuju, aby jsi fungoval a nemusela tě všude nosit Zetora," zasmál jsem se chvilku před tím, než jsem já sám usnul, byl jsem unavený. Dnešek byl dlouhý a celkem náročný jak na tělo, tak na psychiku. Bezesný spánek byl hezkým překvapením.

Dnes Harry usnul dřív než já, což bylo neobvyklé, ale tak asi musel být, chudáček, hodně unavený. Oba jsem nás přikryl a natiskl se na něj. Hodnou chvíli jsem ho sledoval. Byl tak krásny i když spal, miláček můj.
Ráno jsem se vzbudil na velký hluk a až moc známý hlas s přízvukem.
"No teda, vy lenoši! Vstáváme! Šukat a spát můžete pak!"

Bože, to je probuzení!! Já ho asi přetrhnu. Jak se sem, sakra, dostal? On je prostě blázen!
"Nialle, padej do prdele, jinak ti tam narvu můj drezůzní bič!! A za ním i ten na parkur! Jestli otevřu oči a ty nebudeš dole a nebude tam snídaně, zabiju tě!" zavrčel jsem naštvaně a praštil hlavou do polštáře.

U Harryho monológu jsem otevřel oči a sledoval toho blonďatého kluka u dveří, co se nám rozhodl udělat budíček. Jeho náhlé změny výrazů byly opravdu k smíchu. Nejdřív překvapený, pak mírný strach a nakonec úplné zděšení, než opustil pokoj.
Zasmál jsem se a nadzvedl jsem se na rukou, abych mohl mému příteli popřát dobré ráno.
"Tak to už asi budeme vstávat," usmál jsem se a dál mu pusu na tvář.

"Určitě, ale tak aspoň bude snídaně," zasmál jsem se a vymrstil se do sedu.
"Tak pojď, jinak mě už nepostavíš, protože se mi opravdu dobře spalo!" křikl jsem se smíchem, aby mě slyšel i ten magor dolů. Viděl jsem, že i Louimu se nechtělo, a tak jsem ho vytáhl k sobě s pusou na čelo.
"Těším se na snídani, i ty?"

Pravdou bylo, že se mi vážně nechtělo, ale ani jemu. Přesto jsme se zvedli.
"Jen, abychom je od Nialla dostali. Nebo, aby nám je nesnědl," zasmál jsem se. Převlékli jsme se a pak se vydali dolů, kde už to hezky vonělo.
Tak nakonec, snídaně bude...
"No, že jste i slezli dolů, hrdličky," zasmál se na nás Niall.

"Jěště jednou to uděláš a narvu do tebe všechno, co v stáji najdu!!" křikl jsem naštvaně a hodil po něm jeden polštář z gauče.
"Ale co, pokazil jsem vám šuk?" zeptal se s úsměvem a položil na stůl obří talíř toastů.
"Ne, nepokazil, ale bylo to opravdu otravné! Raději bych spal!"

Když se u té věty Niall usmál, já na něj vykulil oči. To nás jako chtěl u toho pozorovat nebo co? Úchyl jeden blonďatý!
"Kluci stačí, raději pojďme snídat," zasmál jsem se a sedl ke stolu, kde už byla k toastům přidána i smažená vejce.
"To jako do témy, chápete," mrkl na nás. Blázen jeden!

"Debile!" křikl jsem na něj a raději si do pusy strčil toast. Na vejice jsem teď už chuť opravdu neměl.
"No co, Louisi, opravdu ho má Harry takového velikého, jak si ho představuji? Nebo mám jenom přehnané představy?" ryl do něj pořád. Bože, to je takový idiot, že to snad ani víc nejde!

Dal jsem si do pusy první sousto, měl jsem hlad, ale po jeho řečech jsem se začal dusit.
Hajzlík jeden...
S vážnou tváří jsem se podíval na něj pak na Harryho (kdy mě napadla jedna rošťárna) a pak zpátky na Nialla se slovy: "Nialle, popravdě, tvoje představy stojí za starou belu. Je ještě větší."

Tak teď jsem se začal dusit já! Tohle neřekl! Řekněte mi, že to neřekl!!!! Musel jsem se ihned napít, jinak bych se udusil.
"Takže... takhle tě dusí ptákem??" zeptal se a já se opět přidusil.
"Kluci! Já se chci najíst!" zakňučel jsem nahlas a koukl na ně oba naštvaně.

Zasmál jsem se chytil ho za ruku, kterou jsem stiskl. Doufal jsem, že tím gestem zmírním jeho naštvání.
"Promiň, zlato, byla to jenom legrace," promluvil jsem k němu a políbil ho rychle na tvář.
"Takže to nebyla pravda? Já věděl, že mé představy nic nepřekoná!" vykřikl radostně ten irský skřítek.

"Jsi kokot, Horane!" zasmál jsem se nakonec a hodil po něm lžíci od mého čaje. Na to jsem ihned dostal pohlavek od Louise vedle mě.
"Promiň, Lou, ale nemůžeš říct, že to není pravda!" Na to se zasmál i Niall.
"Ale na ten tvůj nemám!" odpinkl mě ihned. A na to jsme se začali smát všichni.

Bože, ti dva jsou strašní, pořád by si jen nadávali, uráželi se a smáli se tomu. Ale tak... je to vtipné, uznávám. A hlavně, myslí to jenom ze žertu.
Dojedl jsem svou snídani (hned jak mě opustil záchvat smíchu) a vstal. "No nic kluci, už stačí, máme přeci plné ruce práce," mrkl jsem na ně a vydal se ven.
"To je vždy takový akčný? Páni, s ním musí být v té posteli radost," zaslechl jsem. A pak plácnutí. Asi dostal od Harryho co proto.

"Jenom si potvrzuješ má slova, že jsi idiot, Horane!" zavrčel jsem se zadržovaným smíchem. Niall vedle mě si mnul hlavu, na které mu přistála rána, kterou museli slyšet i koně v stáji. Může si za to sám, nemá mít debilní poznámky.
"A nevím, jaký je v posteli, ale takhle akční je pořád. Na to, že sem ze začátku ani nechtěl chodit, se k těm koním vždy těší snad jěště víc než já."