My horse Harry ~ Larry ✓

17.

Bože, že já si tu krabičku vůbec kupoval... Stejně ji teď nějakou dobu neuvidím. Dám mu ji vůbec? Asi bych měl.
Po chvíli váhání jsem mu ji přeci jen podal a on si ji schoval do stolku.
"To je jedno. Jenom teď jsem měl strach, snad nějakou chvíli teď kouřit nebudu," zasmál jsem se a podrbal se vzadu na krku.
"Jak ti je? Ještě jsem se vlastně nezeptal," posmutněl jsem.

"Žiju a to je to nejdůležitější. A to jenom díky tobě," usmál jsem se mile a palcem mu pohladil hřbet ruky.
"Za tohle tě zvu na pizzu, když se odsud dostanu. Půjdeme na večeři, co ty na to?" zeptal jsem se a koukal mu do očí. Vypadal vesele.

Na naše ruce jsem se díval s úsměvem. Bylo to moc milé a roztomilé. Palcem mi hladil kůži na hřbetu ruce a díval se mi u toho do očí.
"Nemusíš mě nikam za to brát Harry. Nenechal bych tě tam přeci," mrkl jsem na něj s úsměvem. Neměl bych srdce ho tam nechat, proboha!

"Ne! Musím! Musím ti to nějak oplatit," trval jsem na svém a pořád jsem mu hladil jeho malou ručku.
"Pokud nemáš rád italskou kuchyni, tak můžeme jít jinam. Znám i dobrou indickou nebo thajskou. Na co jen budeš mít chuť, jen si řekni," mluvil jsem dál a díval se na něj. Byl roztomilý, jak se koukal všude kolem.

Oči mi létaly po pokoji, zatímco on si mlel to své.
"Asi ti to nevymluvím, co?" povzdechl jsem si. Harryho oči se zaleskly štěstím. Hned začal vrtět hlavou a já se jen lehce zasmál.
"Ta pizza zní fajn," usmál jsem se na něj.

"Beru tě sa slovo. Hned jak mě pustí, půjdeme na pizzu. A jěště jednou ti děkuji za to, že jsi mi zachránil život. Nevím, co bych dělal, kdybych tam byl sám," usmál jsem se již asi po sté. Byl jsem nějaký mazlivý, to asi z těch prášků. "A neříkal doktor, kdy přijde?"

Byl roztomilý. Jak se snažil dostat k mé ruce a když se tak stalo, přivinul si ji ke tváři a mazlil se s ní. Ty léky s ním dělají divy.
Chtěl jsem mu odpovědět na otázku, ale dveře se otevřely a Harrym zmíněná osoba vešla do dveří.
"Aaaa, zdravím pane Stylesi. Nesu vaše výsledky. Chcete tady pana Tomlinsona, nebo to chcete probrat jen v soukromí?"

Byl jsem mimo, musel jsem se nad tím smát, no když vešel doktor, ihned mě to přešlo.
"Může tady zůstat, mně to vadit nebude, pane doktore. Jenom pořebuji vědět, co se mnou je a hlavně, kdy budu moct opět jezdit. Čekají mě důležité závody a můj kůň nemůže zůstat jenom tak stát," zhodnotil jsem a doktor se koukl do papírů.

Doktor si povzdechl. "Pane Stylesi, nebyla to jen tak ledajaká operace. Uštknul vás had, malinko i jedovatý, aby jste byl v obraze. Naštěstí jsme jed odstranili než se rozšířil i dál. Ale s tou nohou musíte opatrně a pomalu. Vstát můžete až zítra nebo pozítří, i to jen o berlích." Doktor mluvil velice zamyšleně a Harry ho bedlivě poslouchal.
"Vše by mělo být úplně v pořádku tak za měsíc, dva. Ale byly i takové případy, že to trvalo dlouho."

Zbledl jsem jak stěna. Měsíc? Dva?! Za měsíc a půl mě čekají důležité závody a já nemůžu chodit?!
"Ne, doktore, určitě se mýlíte. Já jsem v pořádku a můžu chodit! Můžu, jsem úplně zdravý!" vykřikoval jsem a začal se hrabat z postele, abych se postavil, no hned jak jsem přenesl váhu na obě nohy, začal jsem padat. Už jsem viděl podlahu a očekával tvrdý náraz, ale zachytily mě ruce - Louiho ruce.
"Jsem v pořádku! Můžu jězdit!

Už jsem ho viděl na zemi, naštěstí jsem ale rychle doběhl k němu.
"Harry, pozor," řekl jsem vyděšeně. Pomohl jsem mu zpátky do postele. Harry byl z toho zdrcený.
"Je mi to líto, pane Stylesi, ale pokud chcete, aby se vám noha dala správně do pořádku, musíte tomu dát čas."

"Nemůžu! Já ten čas nemám! Za měsíc a půl mám závody, na kterých závisí moje kariéra! Nemůžu to zahodit kvůli malému hadovi! Chápete to?!" Už jsem řval, byl jsem v koncích. Prsty jsem si vjel do vlasů a měl jsem chuť si je vyškubat. Tahal jsem za ně, škubal ze strany na stranu a řval. Tohle se nemůže stát!

"Je mi líto," pronesl ještě doktor suše a odešel. Chvíli jsem se ještě díval zamračeně na dveře, kterými odešel, než jsem slyšel Harryho řvát. Otočil jsem k němu hlavu a málem jsem omdlel.
"Ne, ne, ne! Harry, Harry... Klid, uklidni se." Vlezl jsem si k němu na postel a objal ho. Ruce z vlasů jsem mu sundal a kolébal se s ním.

"Ne, to nemůže být pravda! Ne, nemůže, budu v pořádku. Eset musí trénovat a já taky! Nemůžu tady ležet, nemůžu... Ne! Nemůžu, nemůžu!!" vřískal jsem dokola, než mě Louis nechytl do jeho náruče. Začal se se mnou kolébat a můj křik se změnil jenom na bolestivé vytí a nakonec na hysterický pláč. "Tohle se nemělo stát!"

Bolelo mě to. Pohled na něj. Nevěděl jsem, jak mu pomoct. Jenom jsem ho držel v náručí a hladil po vlasech. Nechal jsem ho vyplakat se na mém rameni.
"Klid, ššš... To bude dobré, možná se to zahojí dřív," šeptal jsem mu do vlasů.

"Nebude to dobré! Louisi! Nechápeš, co to pro mě znamená! Výhra v těch závodech znamená dostat se o úroveň výš! A v mém věku to potřebuji, jestli chci být profesionál! Tohle mi skazí život!" křičel jsem dál a drápal si při tom kůži na rukou a nohou. "Tohle se nemělo stát! Tohle ne! Nemůžu tady zůstat!"

"Harry vzpamatuj se!" zakřičel jsem po něm. On, jakoby dostal facku, podíval se a se vším přestal. Zůstalo ticho.
"Podívej se, co děláš! Ubližuješ si!" Chytl jsem ho za ruku a ukázal mu ryhy po nechtech, které byly některé už i krvavé. Vhánělo mi to slzy do očí.

"Nevadí! To nevadí! Nechci tady být! Chci jít za Esetem! On je daleko, určitě se bojí! Neví kde jsem, já tady nezůstanu! Ne, nebudu tady, musím jít! Nebudu tady!" křičel jsem hystericky. V těle se mi usadil pocit, který jsem zakopal. Dlouho se neobjevil, no teď se ukázal v plné síle. Hystérie. Zhoupl jsem se do klubíčka a začal sebou kývat ze strany na stranu. Nehty jsem měl pořád zaryté v těle. Nešlo to.

Lehl jsem si k Harrymu a objímal ho. Šeptal jsem mu do ucha, že vše bude dobré. Samozřejmě to vůbec nepomohlo, byl jsem z toho mimo. Tohle prostě není dobrý. Ani facka nepomohla. Ani druhá! Bože, co budu dělat?!
Zadíval jsem se mu do očí, ve kterých bylo zoufalství. Chytl jsem ho za tváře a políbil ho.
Nic jiného mě nenapadlo!