My horse Harry ~ Larry ✓

63.

Sobě jsem vzal rizoto a Niallovi obří kupu kousků pizze. Jeho oblíbená - sýrová . Louiho jsem uviděl kousek ode mě a koukal na talíře plné koláčků. Přitulil jsem se k němu a koukl na koláčky.
"Chceš nějaký? Vem si."

"Cože?" otočil jsem se na něj. "Eh, ne ne, nechci," špitl jsem a sklonil hlavu. I tak jsme oba věděli pravdu, a tak se Harry nakonec sám natáhl pro jeden z koláčků.
"Děkuji," špitl jsem a uculil se. Vybral můj oblíbený čokoládový.

Zlato moje, určite se bál o postavu, již minule jsem ho viděl, jak se na sebe kouká v zrcadle.
"Zlato, nic si z toho nedělej. Já miluju tvůj zadek a boky," zasmál jsem se, zatímco jsem jeho zadeček pohladil. "Dokonalá to věc!"

"Harry!" vyjekl jsem a porozhlédl se po okolí.
"Jsou tu lidi," špitl jsem s rudými tvářemi. To snad nemyslel vážně... Takhle mě tu přede všemi osahávat.
"Ale jsem rád, že se ti líbí," usmál jsem se nakonec.
"Pojďme, ať ti dva neumřou hlady, hlavně Niall," zasmál jsem se ještě.

"No a co, že jsou tady lidi, ať se starají o sebe a ne o to, co se mi líbí. Když mám potřebu pohladit svého dokonalého přítele po jeho dokonalém pozadí, tak to udělám a né že ne," zabrblal jsem spokojeně a jako provokaci mu jeho půlky stisl jěště jednou. "Já si prostě nemůžu pomoct."

"To mi lichotí, pane Stylesi," šeptl jsem s úšklebkem, když mi zadeček opět stiskl. Bylo milé, že se mu můj obří zadek líbí. Byl jsem za to rád, že ho vůbec přitahuji.
"Ale opravdu bychom se měli vrátit na pokoj, kluci mají určitě hlad." Pak jsem si stoupl na špičky a naklonil se k jeho uchu.
"Tam mi můžeš sahat na zadek kolik jen chceš," zachichotal jsem se.

"Tak pojďme!" Jeho nápad se mi velice líbil a já děkoval všem, že jsem měl závod ráno a teď můžu oddechovat.
"Ale aby si to potom nelitoval," zasmál jsem se mu do ouška a pohladil ho od ramen přes celou páteř až na zadeček. Spoločne jsme se rozešli chodbou až do našeho pokoje, kde jsem uviděl přesně to, co jsem čekal. Ricky ležel na gauči a Niall ho líbal na rty. Já to věděl!
"Holubičky, oběd!"

Společně jsme šli do pokoje, kde nás čekalo velké překvapení. Nejdřív jsem byl překvapený, ale mé překvapení se brzy změnilo v radost. S Harrym jsme se na sebe usmívali. Čekali jsme, kdy se tohle stane...
Po Harryho "oslovení" sebou oba trhlina a podívali se rychle na nás. "J-já, to- my-" začali oba koktat.

"Ty, jako vy, jste se líbali o státních závodů na gauči vašeho kamaráda a my vám donesli oběd, takže se rozpojte a pojďte jíst," vysypal jsem na ně a položil krabičky s jídem na stůl.

Ty jejich rudé tváře opravdu stáli za to. Oba jsme jim podali jejich nádoby s obědem a oni se na gauči posadili. Hned se do toho pustili, já věděl, že budou mít hlad. Niall se od nej jistě nehnul ani na krok.
"Dobrou chuť, hrdličky," pospíchl jsem je ještě.

"Když si chtěl mít soukromí, stačilo říct a my s Louisem jsme mohli bejt venku a nerušit," zabroukal jsem malinko se smíchem. Niall mě ale ihned probodl ledovým pohledem, a tak jsem raději pokračoval v jídle bez zbytečných poznámek.

Líbilo se mi, jak si je Harry dobíral. Niall měl tak rozzlobený výraz, až to bylo k smíchu. Ale když ten pohled udělal, vypadal hrozivě. Hned jsem zmlkl a pustil se do jídla.
Ale Rick, i když se červenal, vypadal velice spokojeně. Věděl jsem, že je v dobrých rukou.

"Ale cukrouši, nezlob se! Chci tě jenom podpíchnout... malinko. Ricky je určitě spokojený," koukl jsem se i na něho dozadu a mrkl na něj.
"Že jo, Ricky, myslím, že mám pravdu, že jo? Minimálně ti bude líp než předtím," snažil jsem se, aby se usmál, co se mi i povedlo.

"Ano... ano, to bude," řekl zasněně a malinko zrudl. Byl tak roztomilý.
"To jsme rádi," promluvil jsem a dojedl zbytek své porce. Dobrota!
"Zlato, kdy je to vyhodnocení?"

"Vyhodnocení? Na papírech bylo napsáno, že ve 2, ale tak kolem půl tam můžeme jít, aby jsme to stihli. Máme čas, nemusíš se bát," zasmál jsem se a vsoukal do sebe poslední kousky těstovin.
"Kluci půjdete s náma? Nebo chcete zůstat na pokoji a sbližovat se?"

Oba se na sebe podívali. Docela dlouho, pokud můžu říct. Ani nám nemuseli říkat, co si myslí, věděli jsme to. Rychle jsme s Harrym dojedli a odebrali se ven z pokoje.
"Tak se tu vy dva mějte. A neblbněte!" křikl jsem ještě, než se za námi zavřeli dveře.

"Snad když se vrátíme, tak je nenajdeme v nějaké zajímavé poloze," zasmál jsem se a sám ho vzal za ruku a vyvedl ven.
"Kam jdeme, zlato? Nechceš něco koupit Zetoře? Nebo sobě? Kupme si společné náhrdelníky, co ty na to? Nějaké s koňmi nebo s podkovama," otravoval jsem ho spokojeně a doufal, že bude souhlasit.

"No, máme dost času, takže můžeme," usmál jsem se na něj a oba jsme se vydali k tržišti.
"A ty náhrdelníky zní skvěle. Uvidíme, jaké budou mít, co ty na to?" Hned jak jsem nějaké u stánku viděl, zavedl jsem ho k němu.
"Koukni, tyto podkovy jsou sladký."

"Ty jsou opravdu roztomilé," přikývl jsem a sebral maličké podkovy do rukou. Jedna s druhou byli propojené magnetem, díky kterému do sebe zapadali.
"Můžeme si vzít tyhle?" obrátil jsem se na prodavačku, která se na mě srdečně usmála.
"Samozřejmě, dva náhrdelníky pro zamilovaný pár," broukla si sama pro sebe a podkůvky nám svěsila z věšáku.
"Děkuju," podal jsem jí peníze a převzal je. "Hezký den."

Šťastně jsem si je prohlížel, když jsme je měli jenom pro sebe. Byli roztomilé. Obě byly černé a lesklé, spojené magnetem.
"Ukaž, připnu ti ho na krk," usmál jsem se. Když se mi otočil zády, stoupl jsem si na špičky a připnul mu přívěsek.

"No ukaž, teď já tobě," přikázal jsem mu a omotal mu náhrdelník kolem krku.
"Myslím, že je to hezké Lou, hodí se ti," doplnil jsem a šel společně s ním na hlavní závodiště, kde za chvilku mělo být vyhodnocení. Kroky mířili do stájí, kde jsem začal připravovat Eseta. Schválně jsem nekoukal na výsledky, chtěl jsem to mít jako překvapení.
"Tak co myslíš, Esete, na kterém místě budeme?"

"Tobě se hodí taky," mrkl jsem na něj s úsměvem. Pak jsme držíc se za ruce odešli do stáje.
"Jdu na tribunu a udělám ti pár fotek, když budeš stát na stupínku. Je mi jasné, že na jednom budeš," řekl jsem a už šel schody nahoru.

"Drž mi pal-" ani jsem nestihl domluvit, když jsem slyšel zavrzání na schodech.
"Tak jsme na to zůstali dva, Esete," zasmál jsem se na koně přede mnou.
"Jdeme si po nějakou ozdobu na stáj? Snad ano,"zamručel jsem mu nakonec do srsti a vyhodil se na jeho záda. Pomalu jsem jel přes celou stáj až ke dveřím, které vedli na vyhodnocení.