My horse Harry ~ Larry ✓

40.

Prošel jsem si celé město. Byl jsem venku opravdu dlouho. Mohli být klidně i tři nebo čtyři hodiny. Za tu dobu jsem vykouřil pět cigaret a vyronil dost slz. Musel jsem vypadat odporně.
Nakonec jsem došel na konec města, kde začínal být les.
"Další procházka mi neuškodí," řekl jsem si a vydal se tam.
Začalo se stmívat a já už nevěděl, kde jsem. Sedl jsem si ke stromu, zapálil si šestou cigaretu a oddechoval. Pak se vrátím domů. Snad.

Jel jsem k něm domů, ale nikde kolem nebyl. Projel jsem s Esetem celé město. Pak mě ale zachránilo něco na zemi. Klíč. Louiho klíče! Byli na trávě před chodníčkem do lesa.
"Esete pojď," vyskočil jsem na něj a hnal ho do lesa.
"Louisi! Louisi!!"

Seděl jsem u stromu a čuměl jen tak před sebe. Když jsem najednou zaslechl svoje jméno a kopyta. Co by tady dělal kůň?
Pak už jen další přiblížení toho zvuku, další zavolání mého jména a já se porozhlédl.
"Harry?"

Zaslechl jsem jeho hlas a rychle se blížil. Cítil jsem pach cigaret. On kouřil! Byl jsem tak naštvaný, ale i smutný a šťastný, že jsem ho našel. Eset sotva zastavil a já už skákal dolů.
"Louisi, ty blázne." Plakal jsem a hodil se mu kolem krku.
"Co ti to sakra napadlo?"

"Harry, co tady děláš?" vypadlo ze mně tiše, když se na mě hodil. Vůbec jsem nevěděl, proč tu je a jak mě našel.
"Jenom jsem se chtěl projít," odpověděl jsem mu na jeho otázku.
"Prosím, já nechci domů, nevoď mě tam," vzlykl jsem mu do ramene.

"Nikam nepůjdeš, půjdeš se mnou k nám. Půjdeme ke mně, uklidníš se a zítra to půjdeme vyřešit k vám, dobře?" Utišil jsem ho jemně a hladil ho po vlasech.
"Bude to dobré, neboj se, nenechám si tě vzít. Jsi jenom můj, už jsem ti to řekl."

Víc jsem se na něj natiskl. Harry mě hodnou chvíli objímal, než si mě vyhodil do náruče a vysadil i s ním na Eseta.
"Děkuji," šeptl jsem k němu a vydali jsme se k Harrymu domů.
"Můžu se pak osprchovat?" optal jsem se, když jsem zacítil, jak moc páchnu od těch cigaret.

"Ne můžeš... musíš! Nechci ti nič říkat, ale smrdíš! Nechci, aby si kouřil a když už, tak mě," zasmál jsem se a vyvedl Eseta z lesa. Jeli jsme potichu až k nám domů. Jemně jsem ho hladil po ruce, která se mu klepala. Asi za hodinu jsme byli doma.
"Běž se umýt, musím se jít postarat o Eseta. Za chvíli budu u tebe."

"Fakt vtipný," zamručel jsem, ale taky jsem si neodpustil úšklebek a tichý smích.
"Jasně, už jdu," přikývl jsem a vyšel si schody nahoru do koupelny. Vešel jsem do sprchy a důkladně se omyl, i vlasy. Nechal jsem na sebe stékat teplou vodu, která ohřívala mé studené tělo.
Najednou někdo zaklepal na dveře. Uvázal jsem si ručník kolem pasu a šel otevřít.
"Děkuji," šeptl jsem a vzal si od Harryho čisté oblečení.

Obstaral jsem Eseta a poděkoval mu za to, že mi dnes pomohl. Dostal jěště jablko a taky mrkev za odměnu. Pak jsem už jenom rychle šel za Louim. Právě vypl vodu, když jsem mu podával oblečení. Sám jsem si raději lehl do postele a čekal na mého andílka, který za chvíli přišel.
"Zlatíčko moje, nikdo mi tě nesebere."

Tahle jeho péče a slova mi nahnala opět slzy do očí. Rozběhl jsem se k posteli a okamžitě se natiskl na mého Harryho.
"Doufám jen, že se nepleteš. Od tebe nikam nechci," smrkl jsem a utřel si jednu neposednou slzu. Jeho ruce se také omotaly kolem mého těla a přitáhl si mě víc na svou hruď.

"I kdybych se pletl, našel bych cestu, aby všechno bylo, jak má," šeptal jsem mu do vlasů a kreslil málá kolečka na jeho záda. Byl rozrušený, musel jsem ho uklidnit, aby mohl jít spát.
"Slibuju, že se nic nestane. Zítra půjdeme k vám a uvidíme, co bude, dobrá?"

Dech jsem měl splašený. Ležel jsem k Harrymu tak blízko, že by se mezi nás nevešel ani papír.
"Já tam nechci. Oni mi sem zakážou chodit. Co pak budu bez tebe dělat?" vzlykl jsem a podíval se na něj.
"Záleží mi na tobě víc než na komkoliv jiným. Nechci tě ztratit."

"Nedovolím to, nedovolím jim to. A teď už spi, dobře? Zítra tam pojedeme na koních, aby viděli, co už umíš," zašeptal jsem nakonec. Přivinul jsem si ho k sobě jěště blíž, aby věděl, že ho chráním.
"Spinkej, Lou."

"Dobrou," šeptl jsem a otřásl se. Harry nás oba přikryl a o necelou minutu už jsem spal tvrdým spánkem.
Ráno mě probudili motýlí polibky na tváři a krku, plus pohyby rukou na mých zádech. Unaveně jsem otevřel oči a podíval se na Harryho, který se usmíval.
"Dobré ráno," zaskřehotal jsem a zakašlal.

"Včera jsi tam asi trochu nastydl," zamumlal jsem do jeho krku, když jsem ho budil. Opravdu měl trochu jiný hlas.
"Dole ti na to dáme kapky. Půjdeme se nasnídat, sebereme koně a pojedeme k vám, dobře?" nastínil jsem dnešní plán, no nejistota v jeho očích mi nepomohla, abych se cítil líp.
"Pořád budu při tobě, slibuju."

"T-tak... tak dobře," polkl jsem. Víc jsem se na něj natiskl a políbil ho na hranu čelisti.
"Děkuji," šeptl jsem jeho směrem. Ještě chvíli jsme se objímali a pak se i se mnou zvedl a sešel dolů.

V kuchyni jsem mu naservíroval velkou porci topinek se sýrem, které jsme společně snědli. Loui byl pořád nervózní. Chápal jsem to, tak jsem ho jen držel za ruku.
"Tak pojď, jdeme nastrojit koně a jedeme."

Přikývl jsem nic neříkajíc a taky s plnou pusou topinek.
"Harry, já-" polkl jsem. Určitě mi to nedovolí.
"Nemáš prosím tě cigaretu? Na posilnění?" Zvedl jsem k němu oči. Mračil se.
"Jenom jednu, pak už nebudu."

"Jestli z tebe jěště jednou ucítím kouř, tak uvidíš," hrozil jsem a hodil po něm malou bílou tyčinku.
"Jdu připravit koně, ať jsi tam za chvíli! Jasný?" řekl jsem nakonec a vyšel ven. Bylo hezky, ani nevypadalo, že by mělo pršet. Mé kroky ihned mířili ke stáji. Na Eseta jsem navlékl jenom uzdu, chtěl jsem jet bez sedla. Zetoru jsem ale kompletně nastrojil, Louis by to bez sedla nezvládl. Pravě jsem dokončoval kontrolu, když se otevřely dveře.
"Jsem rád, že jsi už tu. Pojďme."

Díky bohu za cigaretu. Nebo spíše díky Harrymu? No nic. Potřeboval jsem si rychle zapálit a oklepat ze sebe stres a nervozitu. To ta tyčinka umí skvěle.
Snažil jsem se rychle vykouřit tu cigaretu, aby se Harry nezlobil moc. Ve stáji jsem si rychle umyl ruce a vysedl na Zetoru.
"Tak pojďme," povzdechl jsem si.

Nasledl už jako profík. Byl jsem rád, že mu to tak šlo.
"Neboj se Louisi, všechno dopadne dobře. Když ne, musíš mi pomoct dovést Zetoru zpět. Teď pojďme." Popohnal jsem se a rozklusal se na cestu do města, která se klikatila lesem, s Louisem za mnou.

S lehkým úsměvem jsem se za ním se Zetoru vydal. Cesta byla krásná. Užíval jsem si pohled na přírodu. Včera jsem moc příležitostí neměl. Jel jsem po Harryho boku, který se zamýšleně díval před sebe. Trvalo nám asi půl hodinu, než jsme se dostali do města. Tam už jsem ho ke mně domů vedl já a jakmile máma zaslechla dupot kopyt, vykoukla ven a pak se ke mně rozběhla.

Dojeli jsme až k nim domů. Jeho máma ihned vyběhla z domu i s tátem za patama. No hned jak uviděla koně, prudce se zastavila a prohlížela si ho, až pak uviděla mě s Esetem. Obratně jsem seskočil a chytl i Zetořinu uzdu, aby za nimi Louis mohl.
"Běž za nimi zlato, určitě je to mrzí. Kdyby něco, jsem tady."

Nejdřív jsem moc nechtěl, ale Harry umí být hodně přesvědčivý. Seskočil jsem tedy ze sedla a rozešel se k nim. Máma si mě hned přitáhla k sobě do objetí.
"Bože, Louisi, měli jsem o tebe s tátou strach. Ani ses neozval. Bože, tak nás to mrzí," fňukla. Ruce jsem hned omotal kolem ní a to se do objetí přidal i taťka. "Konečně jsi zpátky. Živý a zdravý."

"Živý, zdravý a v pořádku, jinak by to nešlo. Našel jsem ho včera v noci a dovedl ho domů. Ráno jsme šli hned sem, aby jste se nebáli," vysvětlil jsem s úsměvem a hladil Eseta po krku.
"Děkuji, Harry," usmála se na mě jeho máma a očima sledovala koně.