My horse Harry ~ Larry ✓

24.

Ráno jsem ho chtěl trochu překvapit a olít ho vodou, no nehezky se mi to vymstilo! Bolestně jsem se chytl za hlavu, která mi nehezky duněla. Musel jsem si sednout, jinak bych se skácel k zemi.
"Louis, tohle jsem si nezasloužil!" zavrčel jsem s jemným smíchem a držel si čelo. Když jsem však zaostřil na Louise, vypadal opravdu smutně.
"No tak Louisi, co se děje? Nic si neudělal, nemusíš se bát."

Koukl jsem se na malou chvíli jinam a pak opět na něj. "Určitě ti nic není? Nechtěl bych ti ublížit ještě víc, než už jsem ti ublížil tehdy u toho jezera." Nervózně jsem se podrbal za krkem a kousl se do rtu. Raději už na něj po včerejšku a po tom snu nebudu nic zkoušet. Stejně se to dělo jen kvůli těm lékům...
Hlavně teď Louisi nebreč!

Vypadal, že za chvíli bude brečet. Vylekaně jsem k němu dokulhal a snažil se mu zvednout bradu, on mě však odstrčil. Překvapeně jsem vstal a šel ke dveřím.
"Budu dole, obleč se a přijď," řekl jsem smutně a kulháním přešel až do kuchyně, kde jsem udělal snídani pro něj i pro mě. Položil jsem to na stůl na terasu, k tomu dvě sklenice džusu. Mrzelo mě, jak mě odstrčil.

Nemohl jsem mu dovolit, aby mě obejmul, určitě bych se rozbrečel a všechno co dělal, bych mu řekl. Ale asi je lepší, když to neví. Jo, svět jde dál!
Vstal jsem, vysušil se a oblékl se do čistého oblečení, abych mohl jako člověk sejít dolů. Nikde v domě jsem ho nenašel, ale naštěstí mi pani Stylesová poradila, ať jdu na terasu. Tam už to hezky vonělo a já si sedl naproti Harrymu.

Podstrčil jsem mu velikou snídani a pohár džúsu, ať začne jíst. No ticho jsem přerušil už po chvilce. "Louisi, nevím, co se stalo v nemocnici, ale mrzí mě, jestli jsem něco udělal. Opravdu moc mě to mrzí. Jsi hodný hoch a chci, aby jsme byli přátele, dobře?" ujistit jsem se a koukl mu do očí, ve kterých se opět ligotaly slzy.
"Louisi, notak."

Rychle jsem zamrkal, abych zahnal slzy a pustil se do snídaně. Jeho spalující pohled mi ale stejně nedal a já musel přestat jíst a přikývnout. Ale asi mu to nestačilo.
"Jo, jo. V nemocnici se nic moc zvláštního nestalo," uhnul jsem pohledem. "Můžeme být kamarádi," smutně jsem se na něj usmál. Díky bohu už to nestihl dál řešit, protože přijel jeho táta s hříbaty.
"Došla nám práce," pousmál jsem se.

"Dojez to, já jdu za ním," přikázal jsem mu a sám šel bez snídaně za hříbaty. Táta ihned vyskočil z auta a strhl mě do náruče.
"Pro boha Harry! Co si to sakra dělal? Jsi už v pořádku?" zpovídal mě ihned.
"Neboj, jsem v pořádku. Byl to jen had a teď mi ty dva ukaž!" mluvil jsem jako dítě v cukrárně. Tak moc jsem se na ty miláčky těšil.
Nejdřív táta vyvedl klisnu s krášně modrýma očima. Ta hned jak uviděla, že není doma, začala se stavět na zadní a kopat nohama. Musel jsem ji zachytit, aby něco někomu neprovedla.
"No tak holka, klid zlatíčko!" mluvil jsme k ní přímo a hladil ji po hlavě.
"Klid. Myslím, že pro tebe mám už jméno. Budeš Storm, jako bouře. Budeš ale hodná bouře, že jo?"

Viděl jsem, že už se Harry seznamuje s novými koňmi. Já je chci také vidět!!
Rychle jsem do sebe naházel snídani a vypil džus, abych se mohl vydat za nima. Harry právě vyváděl první hříbě ven z přívěsu.
"Ta je nádherná," rozplýval jsem se tam nad ní.
"Jména mají?" ptal jsem se se zájmem.

"Mají, ale nemám rád ty strojená jména, která jsou podle rodičů a chovních stanic. Rád je pojmenovám sám podle toho, jaká se jim hodí," mluvil jsem, zatímco jsem uklidňoval nádhernou klisničku přede mnou.
"Tak a teď jěště brášku." Křikl jsem na tátu, který vyvedl i jejího nevlastního bratra - stejný otec, jiná matka. Byl opravdu podobný, on se však nesplašil, jenom zvědavě točil hlavu všude. Byl stejný jako sestra, jenom měl černá ouška a malý flíček nad zadním kopytem.

S úsměvem jsem to všechno pozoroval a následoval Harryho i jeho tátu do stáje.
"Jsou opravdu nádherná!" Myslel jsem to vážně. Ta hříbata byla kouzelná, moc se mi líbila. Holka byla akční a kluk zvědavý. To je dvojka!
"Jaká jim dáš jména?" optal jsem se a postavil se vedle Harryho, pohled ale pořád nespouštějíc z těch dvou krasavců.

Zavedl jsem Storm do její stáje a vedl i jejího bratra, který pořád neměl jméno.
"Jaké dáme jméno tobě, hm?" zasmál jsem se a ťukl mu po nose.
"Holka bude Storm a bráška jěště nevím, nechceš mu vybrat jméno ty?" nabídl jsem mu a jěště jednou pohladil po nose toho zvědavého blázna.

Ještě chvíli jsem obdivoval tu hravou bílou kobylkou Storm. Byla krásná a už teď nabytá energií.
"Cože? Já?" Nejdřív jsem byl překvapený a zaskočený, ale hned jak jsem si to uvědomil, široce a natěšeně jsem se usmál.
"Ano, ale když se ti nebude líbit, tak ho změň. Naposled jsem dal rybičce jméno Ryba," zasmál jsem se lehce a klekl si před toho bílého krasavce.
"Tak jo, jak tě pojmenovat, ty jeden zvědavče," pohladil jsem ho po nose. Ty jeho zvědavé oči se všude koukali a hledali nové věci.
"Co tak Nosy?"

"Nosy, myslíš jako je Nosy-Be? Nádherný ostrov při Madagaskaru, krásné jméno. Hodí se mu. Takže Storm a Nosy, hezké. Mám pocit, že při nich ztratím jěště hodně nervů, tak na to aspoň nebudu sám, že jo Loui?" zasmál jsem se a jemě jej drcnul do ramene až zavrávoral.
"Myslím, že si teď potřebujou odeddechnout a ty se Zetorou potřebujete trénink, takže za pět minut v hale."

"Jsem rád, že se ti líbí a vypadá to tak, že se ta jména líbí i jim," 'ˇrekl jsem a usmál se na ta zlatíčka. Vypadala zaujatě novým prostředím. Určitě si tady povedou velice dobře.
S Harrym jsme se vydali k Zetořině boxu, abych si ji připravil na trénink, v kterém jsem asi podle Harryho musel pokračovat...

Louis si šel prřipravit Zetoru a já halu. Jak já ten pohled miluju, krásně zarovnaný písek a ta vůně! Dnes už jim dám i trochu jiné cviky, ať se procvičí. Louimu jsem v boxu nechal jen soupravu na voltíž a dnes zkusí zase jinou komunikaci. Připravil jsem si lonž a čekal na Louise. který mě za to asi zabije, no to nikomu nevadí.

Harry mi při Zetořině boxu nechal nějakou soupravu. Jen odhadem jsem mohl tušit, nač slouží, ale raději nechám pořádné vysvětlení dnešního tréninku na Harrym. Sám mi řekne, jestli ho mám nebo nemám zabít...
Připravil jsem Zetoru a vydal se za Harrym do haly. Už tam čekal a usmíval se na nás.
"Tak jo, co to bude dnes pane trenére?"

"Voltíž, nebo-li tanec na koni, gymnastika, aby ses na ní cítil přirozeně." Usmál jsem se a šel k Zetoře, abych zkontroloval všechny řemínky a nakonec jí připl lonž.
"Tak Louisi, tohle jsou madla, budeš se jich držet místo uzdy. Tady nejsou ani třmeny, budeš se muset držet jenom vlastníma nohama a svaly. Určitě to zvládneš. Tak ateď hop nahoru. Jdeme na to."

Pozorně jsem ho poslouchal a byl čím dál tím víc vyděšenější. Tohle určitě nezvládnu. Spadnu ještě ani nenasednu.
"Ne, ne, ne, tohle ne. Určitě je to dobrý nápad? Už teď vím, že to nezvládnu. Určitě ne. Nenašlo by se něco jednoduššího?" Ani jsem se nenadál a Harry mě sám vysadil na koně. Polkl jsem a pevně se chytl madla.

"Není to nic těžkého, je to v pořádku, klid. Musíš se uvolnit a užívat si to. Bez sedla jezdit trochu umíš, ale ne uvolněně. Nepracuješ se Zetořinou energií, musíš se to naučit. Teď se polož dozadu a nech se nést." Usmál jsem se na něj a čekal než se opravdu uvolní. Celkem dost se bál, ale pak se položil.
"Vnímej jak šlape."

Naučit se pracovat s její enregií? Jak to sakra myslel? O čem to tu ten zelenooký kudrnáč mluví? Nedal si něco? Nebo snad ještě pořád účinkují ty léky z nemocnice? No to asi těžko...
Uvolnil jsem se, jak mi poradil. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl a dal Zetoře příkaz jet. Hned se dala do kroku a já poslouchal další Harryho pokyny, které jsem pomalu plnil.

"Tak Louisi, dýchej zhluboka. Nádech, výdech. Tak a teď posuň pravou rukou až na její zadek i s druhou. Natáhni se a uvolni záda, aby kopírovala záda Zetory," navigoval jsem ho a čekal až udělá to, co má.
"Je to fajn, že jo?"

Nejdřív jsem sám moc nechápal, co to po mně vlastně Harry chce, ale nakonec jsem přesně splnil jeho pokyny a podle jeho natěšeného výrazu jsem hádal, že to asi dělám dobře. Cítil jsem se tak uvolněně a bylo mi tak dobře.
"Jo, je," usmál jsem se na něj.