My horse Harry ~ Larry ✓

18.

Šílel jsem, no najednou mě Loui chytl za tváře a přitiskl své rty k těm mým. Svět se zastavil a mé vědomí zase začalo fungovat. Opatrně jsem se do polibku vložil a pohladil ho po jeho nádherných vlasech.
Když se polibek skončil, v jeho očích jsem viděl jiskřičky a moje, doufám, už byli klidné. "Promiň."

Byl jsem tak rád, když začal spolupracovat! Znamenalo to, že už vnímá... Když jsem se odtáhl, po záchvatu nebylo ani památky. Úlevně jsem si vydechl. Hlavu jsem si opřel o jeho hlavu.
"Tak moc si mě vyděsil." Pěstí jsem ho praštil do druhého ramene.

"Promiň. Já jenom... někdy mi cvakne a neovládám se. Hlavně, když mám stres. Promiň mi to. Ale neboj, na tu pizzu půjdeme a já se budu snažit odsud dostat co nejdřív. Slibuji," ssmál jsem se na něj a pohladil ho po vlasech.
"Děkuji, Loui."

Pousmál jsem se na něj.
"Určitě tě brzy pustí a pak si na tu pizzu zajdem," mrkl jsem na něj. Už jsem se nemohl dočkat, až Harryho pustí domů. A podle toho, co se tady dělo před chvílí, Harry se také nemůže dočkat...
"Nemusíš mi děkovat. Jsem rád, že už je ti trochu líp," usmál jsem se na něj.

"Dobře Loui. Ale můžu tě o něco poprosit? Asi se odsud dlouho nehnu. Slíbíš mi, že se postaráš o Eseta? A že mě přijdeš navštívit každý den? Prosíííím. Nemám rád, když neslyším koně a ruch statku kolem mě. Tady je až moc ticho," usmál jsem se a doufal v kladnou odpověď. Chyběla by mi jeho přítomnost.

Pozorně jsem ho poslouchal. Byl z toho opravdu pryč, ale to bylo vidět už na tom jeho záchvatu.
"Neboj se Harry, slibuji. Budu každý den tam i tady. Postarám se o Eseta, i o tebe," usmál jsem se a mrkl na něj.
Seděl jsem ještě pořád vedle něj na nemocenské posteli. Pořád jsem ho držel za ruku a díval se na něj.

"Opravdu moc děkuji, Loui, máš to u mě. Do 2 týdnů se musím postavit na nohy, musím trénovat. Pak ti to všechno oplatím," poděkoval jsem a přemístil pohlad na naše ruce, které byly propletené na posteli.
"Rodiče na tebe můžou být hrdí."

Lehce jsem se zasmál.
"To opravdu nemusíš. Já to přeci udělám rád," mrkl jsem na něj.
"No, to s těmi rodiči, to nevím," zasmál jsem se. Sice je pravda, že už jsou teď spokojení, že se nestýkám s těmi lidmi, jako dřív a že se neflákám, ale zas na druhou stranu... moc se o mě nezajímají. Je to teď doma divné...
"Neboj, určitě se na nohy postavíš dřív, než tvrdí doktor."

"Musím, závody nepočkají, nemoc ano," zamumlal jsem a zabalil se do peřiny.
"Za 2 týdny budu v pořádku, doufám. Jenom Eset nesmí stát, prosím, vyžeň ho aspoň ven, ať nestojí na místě. Jinak se můžu otočit a skončil jsem," dokončil jsem a natáhl se pro malý sešit, který ležel na stole a tužku. Naskicoval jsem tam malou podobiznu Zetory a stránku vytrhl.
"Takové malé děkuji. A prosím, když zítra přijdeš, stav se u mě v pokoji. Na stole tam mám skicák, dones mi ho, abych se tady neunudil. Rodiče mají moc práce, ti nepřijedou."

"Jasně, přinesu ti ho. Kreslení ti opravdu jde," pousmál jsem se. Nedokázal jsem pořádně odtrhnout oči od té kresby. Byla nádherná, i když byla udělána narychlo.
"Jenom mi, prosím tě, slib, že když tě noha bude o trénování až moc bolet, alespoň na chvíli si odpočineš. Nemám dobrý pocit z toho, že chceš na ty závody v tomhlw stavu, ale také vím, že tě nepřemluvím. Tak buď alespoň opatrný."

"Lousi, trénoval jsem i v horším stavu. Nevím sice kdy, ale určitě jsem na tom byl i hůř." Nervózně jsem se zasmál a podrbal se ve vlasech. Musel jsem trénovat.
"Ale pokud ti to udělá dobře, tak slibuju, že si dám pozor, abych si neublížil jěště víc, dobrá?" Loui jenom přikývl a já taky.

Po jeho slovech jsem byl opravdu už klidnější. Může trénovat. Ale jestli se mu něco stane, jednu mu vrazím...
"Děkuju," usmál jsem se na něj a stiskl mu ruku, kterou měl pořád položenou na peřině. Ještě jsme si povídali, než do Harryho pokoje vtrhla sestřička, že končí návštěvní hodiny.

"Nebojte se, už jde, i tak pořebuji spánek. Sestro můžete jít," rozkázal jsem jí jemně a Louiho pohladil po ruce.
"Uvidíme se zítra, Loui. Dávej si pozor, dobře? Aby jsi tady neležel za chvíli vedle mně. Musí se mi někdo postarat o koně. Hezký večer, Loui," rozloučil jsem se s ním a zakýval sestřičce, která ho vyvedla ven.

"Neboj, budu v pohodě, musím se o ty koně postarat, když si tady hlavní jezdec válí koule," zasmál jsem se a hraně na něj mrkl. Také se zasmál jako já.
Vyšel jsem z jeho pokoje a rovnou si to namířil domů. Doma jsem si sbalil věci, které budu další den potřebovat, či už v nemocnici u Harryho nebo na ranči.
Pak jsem zalezl do postele, další den mám vela práce, tak ať vůbec vstanu...

V noci jsem usnul až kolem 1 ráno, nemohl jsem usnout. Bylo tady až moc ticho. Musel jsem si sebrat mobil a pustil si film, jenom tak do pozadí, aby tady prostě něco jelo a nebylo tady takové ticho. Kdyby tady je jěště chvilku ticho, asi zešílím. Pustil jsem dokument, zahrabal se do peřin a usnul. Ráno mě probudila až sestřička se snídaní.
"Dobré ráno, pane Stylesi," pozdravila. Vyprsila se na mě a "svůdně" mrkala dlouhýma řasama. "Snídaně."

Ráno jsem hezky vstal a po snídani jsem se vydal na ranč.
Eset byl chudák pořád zavřený. Řehtal a zmateně se díval kolem sebe. Byl zvyklý, že už je dávno vypuštěný. Hmm, asi přijdu zítra dřív...
"Dobré ráno, kámo." Hned se na mě podivně podíval. "Harry tady není, takže je to jen na nás dvou. Doufám, že ti to nevadí," vysvětlil jsem  u a podrbal  vzadu na krku. Vypustil jsem Eseta, ať se proběhne a vypustil i Zetoru, ať není sám.

Snědl jsem snídani a následně jsem zas nevěděl, co dělat. Sledoval jsem stěnu, pak chvíli televizi a pak zase stěnu. Nevěděl jsem, co mám dělat.
Najednou mi zablikal mobil. Zpráva od Louise, tedy spíše fotka... Eset byl venku na louce, hlava skloněná a jenom tak stál, ani nejedl, jenom stál. Chudáček můj, musí se o mě bát. Doufal jsem, že Louis přijde co nejdřív, jinak tady zešílím a Eset se asi utrápí.

Hned jsem to poslal Harrymu. Ale oba jsme dobře věděli, že mu nijak nepomůžu. Pomůže mu jenom to, až přijde Harry.
Chvíli jsem byl s nimi (asi tak dvě hodiny), než jsem se vydal do nemocnice. Číslo pokoje jsem znal, tak jsem jen vyšel do dalšího patra a vešel do Harryho pokoje. Jen co jsem dveře otevřel, všiml jsem si jedné holky v bílém, zřejmě to byla sestřička, jak sedí na Harryho posteli a mrká na něj.

Kolem oběda přišla zas ta prsatice a snažila se mě krmit, tlačila do mě tu odpornou věc a já se bránil, že umím jíst. Ona pořád opakovala, že musím jenom oddechovat, že ona se o mě postará.
"Nechte mě, sakra!" vrčel jsem na ni, no ona pořád nepřestávala. Najednou se ve dveřích objevil Louis.
"Ahh, Louisi! Konečně jsi tady! Moc jsi mi chyběl!"

Pousmál jsem se a vydal se k Harryho posteli, abych ho mohl obejmout.
"Ah, Harry, také jsi mi chyběl," promluvil jsem do objetí.
"Myslím, že už vás tady není potřeba slečno, můžete jít," promluvil jsem k ní, když jsme se s Harrym od sebe odtáhli.
"Ne, ne, pan Styles mě potřebuje. Nevidíte snad, v jakém je stavu?" Hned zamrkala těmi svými umělými řasy na Harryho. Zamračil jsem se.
"Ihned přestaňte balit mého přítele!" přecedil jsem přes zuby a stiskl ruky v pěst. Sestřička se hned klidila ven z pokoje a já si už v klidu vydechl.