My horse Harry ~ Larry ✓

36.

Bylo to zvláštní, nemít ho při sobě, ale byla to jenom cesta. Hned jak jsme dorazili jsem si ho sebral dozadu, aby mi pomohl s Esetem. Vyložili jsme ho, nastrojili a mohlo se jít. Louise jsem nechal s Esetem, aby mě počkal a já se šel převlíct. Hezky košili, sako, rajtky, svázat vlasy, kravatu a může se jít.
Došel jsem zpět za Louisem a Esetem a uviděl jeho zaujatý pohled. "Líbím se ti?"

Se zasněným úsměvem jsem došel až k němu a malinko mu napravil kravatu a uhladil ramena, než jsem se mu zadíval do jeho krásných očí.
"Moc," usmál jsem se široce. Ten jen pobaveně zavrtěl hlavou a dal mi pusu na čelo, než si ode mě převzal Eseta.
"V jakém pořadí jedeš?" optal jsem se, abych věděl, kdy půjde.
"A ten tvůj kamarád?"

Byl jsem rád, že je takhle zvědavý.
"Jedu desátý a s Niallem se potkáme o 2 hodiny při zadním vchodu na závodišti, kde jsou ty obří květy. Jdu se rozjezdit. Běž si sednout na tribunu a drž mi palce." Usmál jsem se a vyhodil se do sedla. Jěště jsem si na hlavu nasadil přilbu a mohlo se jet.

"Neboj, budu. Budeš skvělý, jako vždy," mrkl jsem na něj a už ho nechal jít. Já sám jsem se nakonec vydal na tribunu, abych se na Harryho mohl dívat. Vybral jsem si to nejlepší místo, perfektně jsem viděl na všechno a nikdo u mě neseděl, takže mě ani nemohl otravovat.

Jel jsem se rozjězdit. Mé srdce se šťastně roztlouklo, když jsem uviděl bílou hlavu kobyli s černým flíčkem na levém uchu a pak i jejího jezdce. Ihned jsem Eseta popohnal k naší oblíbené dvojici.
"Ni!" vykřikl jsem, abych upoutal jeho pozornost. Což se mi, samozřejmně, podařilo.
"Harry!" dostal jsem pozdrav zpět a k tomu veliký úsměv.
"Jako pokaždé?" zasmál se a já přikývl.

Na tribuně jsem seděl opravdu dlouho. Nikdy by mě nenapadlo, že čekat na zahájení soutěže v ježdění by mohlo trvat tak dlouho. Za ten čas jsem si stihl jít koupit i něco malého pod zub, pití a malinký přívěsek na klíče s podkovou, který Harrymu dám po závodech, aby měl pořád jenom štěstí.
Právě včas jsem se vrátil na své místo, když se to všechno začalo.

Ni jel sedmý, tak jsem se po rozjěždění šel podívat, jak to zvládnou. Jeli hezky, čas celkem dobrý, ale udělali dvě chyby - jednou Casandra odmítla skočit a jednou shodili dvě kavalety. Nebyla to zlá jízda, ale asi může zapomenout na umístnění. Ni došel zpět až ke mně a já se usmál.
"Bylo to dobré," kývl jsem s úsměvem a podíval se na dalšího jezdce na trati. Ani jsem se nenadál a už hlásili mé číslo. Jemně jsem se naklonil nad Eseta a pohladil ho po krku.
"Tak a teď jim ukážeme, jak se to má dělat."

Celou dobu jsem byl jako na jehlách. Věřil jsem jim, že to dokážou a budou jako vždy skvělí. Ale ta doba, než přišli na řadu, se mi zdála nekonečná.
Když vyhlásili jejich číslo, hned jsem nastražil uši a a díval se na trať. Všichni jsme začali tleskat. Pak se rozjeli. Jeli moc dobře, čas měli taky velice dobrý a schodili až poslední kavaletu. Ale beztak byli skvělí.

Nadával jsem, protože hned jak jsme jeli na poslední překážku jsem věděl, že spadne! Přede mnou jela holka, která to celé shodila a kavaleta nebyla umístěna pořádně. A tak spadla. Čekal jsem jenom na videozáznam. Byl jsem opravdu naštvaný. Teď vypadám neschopně!

Harry nevypadal moc šťastně. Raději jsem vstal a šel dolů z tribuny. Rychle jsem běžel za Harrym, který na Esetovi šel do stáje.
"Harry!" Otočil se na mě, jeho výraz tváře byl neurčitý. Doběhl jsem až k němu, v očích měl zlost.
"No tak, Harry, jeli jste to skvěle, jedna kavaleta vás nedostane až na konec, neboj."

Když za mnou přišel, můj hněv neustával. Nebyla to naše chyba, ale těch lidí, kteří nevědí ani pořádně usadit kavalety na spravné místo!
"Není to má chyba! Ani Esetova! To ti idioti! Ja nechápu, jak to mohli uložit špatně, vždyť to zvládne i debil!" zuřil jsem a svíral v rukách uzdu.

Když začal křičet, leknutím jsem ruku sundal z Esetova krku, který jsem hladil jako pochvalu za jeho dobrou jízdu. Opravdu jsem se ho lekl a místy i bál. Byl vážně naštvaný.
"A nedalo by se to nějak vyřešit? Říct to pořadatelům?" optal jsem se a konejšivě mu dal ruku na nohu.

Ani jsem si neuvědomil, že je to Louis a surově mu ruku odkopl.
"Ti idioti určitě řeknou, že to byla Esetova chyba, i když jsme se té překážky ani nedotkli!" zavrčel jsem a sesedl. Vidění jsem měl černé, a tak jsem pracoval automaticky. Až když jsem se zastavil a koukl na Louiho jak si drží ruku, jsem si uvědomil, co jsem já idiot udělal.

Nikdy jsem nečekal, nevěřil jsem tomu, že by mi někdy ze vsteku něco udělal. Věděl jsem, že neví co dělá, ale myslel jsem si, že mě vnímá natolik, aby si uvědomoval, co dělá.
"Co ty víš, možná to mají někde na videu," šeptl jsem se sklopenou hlavou, abych ho ještě víc nenaštval. Ruka mě celkem bolela, měl sílu.

Jeho tón mi potvrdil, že jsem ho vylekal. Bylo mi líto, že jsem to udělal. Nejdřív jsem se ale potřeboval vyvztekat. Odstrojil jsem Eseta, praštil sedlo na stojan, uzdu taky a praštil pěstí do stěny boxu. Pak jsem se otočil k Louimu ,který stál v rohu stáje a těkal očima všude kolem. Pomaloučku jsem šel k němu, on se ale zatlačil jěště víc do stěny.
"Lou, promiň..."

Šel jsem pomalu za ním, aby ještě něco neprovedl. Potřeboval jsem ho mít na očích. Stál jsem od něj v dostatečné vzdálenosti. Ruka mě pořád bolela. Pokaždé, co nečím bouchl, jsem s sebou trhl.
Pak se začal ke mně přibližovat. Bál jsem se, že mi ještě něco udělá. Ano, byl to Harry, ale už jednou mi dnes ublížil...
Překvapeně jsem se na něj podíval. On se mi omluvil? Vážně?
"T-to nic," šeptl jsem a sklopil pohled.

Opravdu jsem ho vylekal, chtělo se mi z toho brečet.
"Mrzí mě to," zašeptal jsem. Opatrně jsem k němu natáhl ruku a pohladil ho po tváři. Sice ucukl, ale pak povolil. Palcem jsem ho pohladil po tváři a jemně se usmál. Sebral jsem jeho ručku do svých, pofoukal mu to bolavé místo a dal tam malý polibek.
"Už na to nebudeme myslet, dobrá? Když to uznají ,budu rád a když ne, tak co už. A za tohle dostaneš obídek jaký budeš chtít, dobře? Jenom se nejdřív musíme sejít s Niallem."

Nejdřív jsem se opravdu lekl, že mi něco udělá, ale pak jsem se k jeho dlani přitiskl. Potřeboval jsem jeho dotek, byl mi moc příjemný.
Bylo moc roztomilé, jak mi sebral ruku a "postaral" se mi o ni. Musel jsem se pousmát.
"Dobře," pípl jsem s úsměvem.
"Ale pokud s tou rukou pak budu něco mít, tak si mě nepřej," ušklíbl jsem se na závěr.