Why you?

Kapitola 30.

Už nejmíň půl hodiny jsem nervózně přešlapovala před kinem. Rozhlížela jsem se do všech stran a v davu lidí hledala tu jedinou osobu, která měla zpoždění. Dost velké na to, aby se to dalo jen tak přejít.

Jenže Owen nikde. Zapomněl snad na to nebo si spletl hodinu? Musím si od něj vzít to číslo, jinak to takhle bude pokaždé.

V rukou jsem žmoulala dva lístky na film, který hráli o půl sedmé. Má jediný štěstí, protože kdyby ho hráli o hodinu dříve, už bychom to nestihli. Zkontrolovala jsem čas na mobilu a znovu jsem se rozhlédla, ale opět neúspěšně. Snad přijde co nejdříve.

Co si to nalhávám. On nepřijde. Beztak si řekl, že na nějakou blbost se koukat nemusí. Určitě se mu můj nápad nelíbil a jen mu bylo trapné to říct nahlas. Zítra se omluví, že zapomněl nebo mu to vypadlo.

Povzdechla jsem si a po posledním pokusu ho najít, jsem se rozešla ulicí pryč. Nemá to cenu. Co jsem si taky myslela, že snad spolu půjdeme na romantický film, budeme se smát a povídat si a já opět pocítím ten prazvláštní pocit, který mám jen a pouze s ním? Že aspoň na to jedno odpoledne se ze mě stane nejšťastnější člověk na světě? Jak jen já jsem bláhová.

Už jsem chtěla vyhodit lístky do nedalekého odpadkového koše, když v tom mě zastavil něčí křik. Křik volající mé jméno.

Otočila jsem se vzad a spatřila tak Owena, který běžel, co mu to haldy lidí dovolovaly a stále dokola opakoval mé jméno. Na jednu stranu se mi neuvěřitelně ulevilo. On přišel. Opravdu přišel, zřejmě to nebyl zas tak špatný nápad.

Ale na druhou stranu mnou cloumal vztek a zklamání. Přeci jen, mohla jsem to vzdát mnohem dříve a nepotkali bychom se.

,,Lou, pane bože. Moc se ti omlouvám," doběhl ke mně a vydechl jednoduchou omluvu.

,,Kde si byl? Vždyť jsme řekli, že v pět," zeptala jsem se a opravdu mě zajímá, co z něj momentálně vypadne.

,,Vím to, jen jsem potřeboval něco zařídit na příští týden. A zdržel jsem se. Ještě jednou se moc omlouvám, ale neměl jsem ti dát jak vědět," odpověděl s provinilým výrazem.

,,Netvař se tak."

,,Jak?" nadzvedl překvapeně obočí.

,,Tak jak před malou chviličkou. Tváříš se jak malé nevinné štěně a pak se na tebe ani zlobit nedá," uchechtla jsem se. 

,,Dobře, hele, pochopím, když už nebudeš mít náladu a budeš to chtít rozpustit," hlesl tiše a svůj pohled sklopil na špičky bot.

,,Myslíš, že bych tady stála jak magor přes půl hodiny a pak řekla, sorry ale ne?"

,,Nevím, třeba nemáš náladu, pochopím to. Prostě jsem to zkazil a-" začal, ale musela jsem ho přerušit.

,,Neříkám, že mi to vůbec nevadí. To opravdu ne, mrzla jsem tady pěknou dobu. Ale zase už si konečně přišel, myslela jsem si, že tě dneska neuvidím. Navíc mám koupený lístky, tak si nenecháme ujít film, ne?" mykla jsem rameny a sama se podivila nad tím, jak jednoduše jsem přešla ten jeho pozdní příchod.

,,Dobře, ještě jednou se omlouvám," podíval se opět na mě.

,,V pořádku, doufám jen, že příští týden to bude aspoň nějaké pořádné překvapení, když ses tak dlouho zdržel."

,,Jen to nejlepší. Kdy vůbec hrají ten film?" zeptal se ještě na dost zásadní otázku.

,,No až za necelou hodinu, tak co kdybychom zatím zašli třeba na pizzu? Nevím jak ty, ale já mám hlad jako vlk," navrhla jsem a má poslední slova doplnilo zakručení mého břicha. Nad tím jsme se jen oba rozesmáli.