Why you?

Kapitola 38.

Louisa

Samým nadšením a nedočkavostí jsem vešla do budovy školy. Prodrala jsem se skrz davy lidí na chodbě až do patra, kde jsem měla svou skříňku. Kód na zámek jsem musela zadat několikrát, protože prsty se mi třásly jemným vzrušením. Na pátý pokus zámek konečně cvakl a já s prudkým trhnutím dvířek skříňku otevřela.

Polilo mě však surové zklamání. Nevypadla na mě žádná obálka. probrala jsem všechny knížky i sešity, co jsem tam měla, ale nikde nic. Nejspíš dneska nemá čas. Nebo zkrátka nic nechce dělat, stačily mu ty tři dny. Nebudu lhát, mrzí mě to. Moc. Doufala jsem v další pestrý program, od něj člověk nikdy neví, co čekat. 

Vytáhla jsem věci potřebné na chemii a vydala se do laboratoří. Čekal nás dvouhodinovka hned z rána. Se smutným úsměvem jsem vešla do třídy a sedla si vedle Liama, který zrovna ťukal cosi do svého mobilu.

,,Ahoj, Li, komu píšeš?" zeptala jsem se a přes opěradlo židle si položila mikinu, přeci jen tu bylo celkem vytopeno. Až se divím, po ránu tady vždycky mrzneme.

,,Nazdar, Lou, ale s nikým," zakroutila hlavou a mobil schoval do batohu, abych neměla nejmenší šanci to zjistit. ,,Co tak sklesle dneska?" zeptal se mě, když se na mě konečně otočil a začal mi věnovat pozornost.

,,Ale nic, však to znáš. Je čtvrtek, už by to chtělo víkend. Jsem jen unavená," pokrčila jsem rameny a hlavu si položila na lavici, kde mi ruce posloužily jako polštář.

,,Jo, tak unavená. A co jste včera s Owenem prováděli, že si taaak strašně unavená?" popíchl mě a já jen protočila očima.

,,Buď zticha," odsekla jsem. Neměla jsem na něj náladu, stejně jako na celý zbytek dne.

,,Jak chceš," odmlčel se a chvíli byl skutečně ticho. Opravdu ale jen chvíli. ,,Myslel jsem, že by ses třeba mohla shánět po tomhle" pronesl tajemně a já se na něj konečně otočila.

Rychle jsem si zpátky sedla, narovnaná jako pravítko, když jsem mezi jeho prsty spatřila drobnou zelenou obálku. Přesně takovou, jakou jsem poslední tři dny nacházela ve své skříňce. A která mi zaručeně dokázala zlepšit náladu z bodu mrazu na stovku.

,,Dej to sem," chňapla jsem po ní, ale beznadějně.

,,Chtěla bys, co? Doteď si protivná jak to ještě svět neviděl a teď najednou jako bys ožila," provokoval a dál mi uhýbal s obálkou tak, abych ji nedostala.

,,Hej, nech toho. Liame, dej mi to," křikla jsem a stoupla si.

,,Žádný takový, nejdřív mi řekni, co jste dělali včera. Potom možná zvážím to, že bych ti ji dal," zamyslel se nahlas a já si jen odfrkla.

,,Fajn. Jeli jsme do dětského domova a vzali tam pár dětí ven. Stačí?" nadzvedla jsem obočí.

,,Ne, to fakt ne. Do dětského domova, proč zrovna tam?"

,,On tam jezdí každý týden, pomáhá jim. Proto chce být učitel, já nevím," zakňučela jsem zoufale a upřeně pozorovala drobnou obálku.

,,Dobře, když to je teda vše," protahoval každé slovo než ke mně konečně natáhl ruku a předal mi ten poklad, který mi ráno tak moc scházel.