Why you?

Kapitola 6.

,,...a Louisa Colemanová," zahlásil a mně se zastavilo srdce.

To není možný. Ne, ne, ne, tohle se nestalo. To zkrátka nejde. Určitě se přeřekl. Snažila jsem se splynout s rudou sedačkou a modlila se, že vyhlásí jméno jiné dívky a na mě jednoduše zapomene. No byl to velmi, opakuji velmi naivní nápad.

,,Louiso, mohla byste jít za námi dolů?" pohledy téměř všech se na mě otočily. Stoupla jsem si a prošla řadou až ke schodům. Jas s Liamem na mě házeli trochu vyděšené a lítostivé pohledy. Sešla jsem až dolů. Po celou dobu mě Owen stojící na podiu propaloval pohledem až jsem si myslela, že budu propálená skrz na skrz. Nervózně jsem si zkousla ret a došla až vedle něj.

Učitel nám oběma podal pokyny ohledně projektu. Štos papírů jsem si vzala třesoucíma rukama. Pohledem jsem vyhledala ty dva a mlčky je prosila o vysvobození. 

,,Můžete se vrátit na svá místa, mnoho štěstí v plnění, očekáváme jen ty nejlepší výsledky," usmál se na nás učitel a rukou poukázal směrem k sedadlům. 

Mlčky jsem se vrátila na své místo. Nevšímala jsem si těch zabijáckých pohledů od dívek, které mi záviděly. Mileráda bych si to s nimi vyměnila. Do konce jsem nic nevnímala. Ani další rozřazování, ba ani když na mě mluvili kluci. Nic. Viděla jsem před sebou jen ty následují týdny, které jsem nucena strávit s Owenem. Nepatrně jsem ho vyhledala a naše pohledy se spojily. Zřejmě mu to ale vůbec nevadilo, pozoroval mě s opovrhujícím pohledem nejspíš celou dobu, co se dozvěděl, s kým ve dvojici bude.

,,Lou, vnímáš nás?" mával mi rukou před očima Jas.

,,Jo, jasně, co se děje?" několikrát jsem zamrkala a podívala se na ně. 

,,No, jen jestli jdeš s námi. Už je konec." K mému vlastnímu údivu byla posluchárna již prázdná, pouze učitelé stáli na podiu. Jen jsem přikývla a následovala je.

Po zbytek vyučování všichni nemluvili o ničem jiném, než o novém projektu a řešili, co všechno za aktivity vedoucí k sebepoznání se dá podniknout. Chápala jsem, že byli všichni nadšení, však já bych taky byla. Kdyby mě přiřadili k někomu jinému.

,,Kluci, máte dneska odpoledne čas? Nechcete zajít ke mně?" navrhla jsem oběma hned s posledním zazvoněním.

,,Já půjdu moc rád, nic nemám," odpověděl natěšeně Liam, který si zrovna zapínal batoh.

,,No a nevadilo by, kdybych došel později? Mám ještě hodinu umění," podrbal se za zátylkem Jas a naklonil hlavu na stranu.

,,Jasně, proč ne. Užij si to ty náš umělče a pak dojdi."

,,Super, zatím se teda mějte," mávl na nás než zašel za roh. 

My jsme se otočili na druhou stranu a po přezutí jsme se vydali ven. I přes to, že bylo pod mrakem, zima překvapivě nebyla. Jen lehký vánek si pohrával s mými neposednými vlasy a poletující barevné listy ve vzduchu skvěle doplňovaly tuhle podzimní atmosféru.

,,Ty, Lou, znáš tu holku ke které mě přiřadili?" zeptal se mě po chvíli ticha Li.

,,Vím jen to, že ráda fotí a píše do školních novin. Ne, že bych je zrovna četla, ale jednou nás byla fotit po zápase. Je to celkem milá holka, minimálně mi tak připadá. Chodí do déčka a je podle mě spíš takový ten introvertní samotář, protože nikdy jsem v její blízkosti neviděla moc lidí. Každopádně si měl štěstí, určitě si to užiješ," konec jsem dodala trochu smutněji.

,,Díky, ale ty se neboj. Třeba to nebude tak hrozný," snažil se mě chlácholit, ale moc mu to nešlo.

,,Myslíš, jo? Při představě, že bych s ním měla trávit svůj volný čas se mi stahuje žaludek a srdce vypovídá svou službu. Proč ho pro Krista přiřadili zrovna ke mně?" vzhlédla jsem k obloze, jen abych mohla vyhledat někoho, kdo mě tak trestá. Po zbytek cesty jsme prohodili pár slov ještě ohledně Liamovi partnerky, protože bylo jasné, že kdybychom jsme se nadále bavili o Owenovi, vybuchla bych vzteky.