Why you?

Kapitola 55.

,,Musím říct, že tvoje mamka v tý kuchyni umí zázraky," podotkl Owen, když vyjížděl z našeho města. Po pozdější snídani jsem se rozloučila s Tylerem, který už také musí odjíždět, a společně s modrookým jsme vyrazili do dětského domova.

,,To jo, vždycky si říkám, že lepší to už být nemůže a pak příjde s dalším zázrakem," uchechtla jsem se a podívala se z okénka na zimní krajinu. Ne, že by byla nějak krásná. Stromy holé bez listí, všude ticho a na polích pár zbytků sněhu. Rozhodně ne žádná pohádková vánice.

,,Třeba ses pomamila a někdy mi taky něco taaak dobrýho uvaříš," protáhl slova nadějně.

,,Ty si vtipnější, než jsem si myslela," řekla jsem a zasmála se při představě sebe před plotnou. Chudák můj budoucí muž. ,,Navíc nevím, kdy by se mi naskytla příležitost, abych zrovna tobě něco uvařila."

,,Možná kdyby si mě chtěla zabít nějakým super jedovatým blafem." Pokrčil rameny jakoby nic a já ho jen pěstí bouchla do paže. Nic jsem k tomu však neřekla a jen s připitomělým úsměvem obrátila pozornost na vozovku, kam byl zahleděný i Owen. Pár minutek a jsme v cíli. ,,Myslím, že vroubků jsem si u tebe nadělal dost," povzdechl si po chvíli a já se zamračila.

,,Neřekli jsme si náhodou, že na to zapomeneme? Myslím, že náš další včerejší několikahodinový rozhovor to potvrzuje," zamručela jsem.

,,Já vím, ale i tak si to nikdy neodpustím."

,,To bys měl, páč já ti to nehodlám pořád dokola opakovat."

Jen si povzdechl. Nechápu, co se tomu klukovi honí hlavou. Včera se mi omlouval stále dokola a já mu nedokázala vysvětlit, že mu odpouštím. Vždyť to ani jinak nejde. Přeci nejsem natolik tvrdohlavá, abych mu začala vyčítat každou pitomost, kterou udělal. Navíc v tom taky nejsem úplně nevinně. Ale mu to zkrátka nevysvětlíš.

Cesta ubíhala v poklidném tichu. Nepanovalo žádné podivné napětí, takže jsme do dvaceti minut již parkovali před domovem pro ta malá zlatíčka. Už se jich nemůžu dočkat, ty malý potvory vám nedají spát a nejraději byste si je vzali domů.

Ovšem domov byl téměř prázdný. Samozřejmě zde pobíhalo pár pracovníků, kteří dokončovali poslední úpravy překrásné výzdoby v jedné z hlavních místností.

,,Vivien, ahoj," pozdravil modrooký, když zahlédl mně známou recepční na štaflích. 

,,Dobrý den," přidala jsem se k němu a Vivien se na mě překvapeně podívala.

,,Tak sis ji přivedl!?" zvolala nadšeně a už se k nám hrnula s takovou vervou, že z posledních schůdků málem sletěla.

,,No, kdo by odolal," zasmál se a já jen s něhou sledovala, jak se sklonil k nižší ženě a obejmul ji. Ta mu objetí opětovala s mateřskou láskou.

,,Jsem ráda, že jste přijeli. Ale dost kafrání a jde se do práce, když už tady jste," zazubila se na nás a už nám podávala krabici s jakýmisi ozdoby. Ani jsme si nestačili vysvléct bundy. ,,Tohle je potřeba navěsit do haly kolem oken, to zvládnete spolu, ne?" mrkla na nás a ni nečekala na odpověď. Rovnou si to štrádovala k někomu jinému.

,,Jdeme na to, ne?" zeptala jsem se a zahleděla se na girlandy, které bylo potřeba rozvěsit. 

,,Jasně, tady je vždycky práce dost," vydechl krapet překvapeně a vedl mě do haly. Na věšáky vedle recepce jsme si pověsili bundy a já si vyhrnula rukávy modrého svetru, který jsem si vzala na sebe. Popadla jsem první ozdobu a začala od okraje prvního okna. 

,,Kde jsou vůbec všechny děti?" zeptala jsem se, když jsme dokončovali již druhé okno. To se mohlo pyšnit bílou girlandou, ze které padaly papírové vločky. Jednoduché, ale v tom je přeci ukrytá ta největší krása.