Why you?

Kapitola 50.

Owen

Do prdele...do prdele...do prdele... 

Tohle jsem dost slušně posral. Žaludek dělá sám od sebe kotrmelce a mně dochází slova. Bože, co já jsem to za kreténa? Několik vteřin navíc jsem se díval na záda té jediné osoby, která měla kdy snahu mi v životě pomoct. A já ji teď pár slovy poslal k čertu. 

Když zašla za roh stále si utírajíc slzy, nadále jsem hleděl na protější zeď, kde zmizela. Moc dobře vím jak nenávidí pláč. Nesnáší ukazovat ostatním svou slabost a cokoliv s tím společného. Vždy se snažila své emoce aspoň trochu schovat.

,,Pane Austine, pojďte," upozornil mě ředitel a já se na něj otočil. Stál u otevřených dveří k sekretariátu a rukou mi pokynul, abych vešel dovnitř. Jo, tohle. Jdu se nechat vyrazit ze školy. Už vidím ten nadšený výraz mého otce, až se tu úžasnou novinu dozví.

Prošel jsem drobnou zasedací místností sekretářky a došel do kanceláře ředitele, kde se už ti dva rozvalovali na křesílkách před robustním pracovním stolem. Pro mě už žádné nezbylo.

,,Vemte si židli odvedle," poradil mi ředitel, i když to vyznělo spíše jako rozkaz. S omluvným úsměvem věnovaným starší dámě, jsem vzal jednu z židlí z jejich kanceláře. Zavřel jsem za sebou dveře a posadil se vedle těch dvou, které nejspíš ani nezajímalo, že právě sedíme před samotnou hlavou celé školy a naše stipendia na vysokou můžou jít k šípku během pár minut. Mohl nás vyrazit během lusknutí prstů a ani by se nemusel namáhat.

,,Tak začněme, pánové. Víte proč tu jste?" nadhodil otázku, jako by nám chtěl promluvit do duše a donutit nás, abychom se přiznali sami od sebe.

Mlčeli jsme. Všichni tři. Já ani neměl v plánu mluvit. Dave se nezaujatě díval z okna a Nick? Ten se raději věnoval manikúře svých nehtů, než aby poslouchal muže před námi. Však jeho tatíček to zatáhne slušnou sumičkou a bude mít po problémech. 

Ředitel si nahlas povzdechl. Bylo na něm vidět, jak moc se mu to nechce řešit. Jak už by to nejraději měl za sebou a ve mně svitla naděje, že by se to pod drobnou výhružkou zametlo pod koberec. Na vysokou bych šel s čistým rejstříkem a otec by si mě podal maximálně jak normálně. Kéž bych nebyl takový sobec.

,,Je mi jasné, že od vás nemám čekat jakékoliv vyjádření, takže přejděme rovnou k jádru věci," řekl ledově klidným hlasem a protřel si kořen nosu. ,,Šikana je vážná věc a není dobré to brát na lehkou váhu."

,,Tak proč tu jsme zrovna my," odfrkl si nezaujatě Nick a poprvé zvedl zrak od svých nehtů. Stačil jsem jen valit oči nad jeho troufalostí.

,,Chcete mi snad tvrdit, že jste nikomu tady ani nezkřivil vlásek?" zeptal se překvapeně ředitel.

,,A vy si to myslíte? Budete věřit té malé lhářce?" pokračoval si dál ve svém. Nechápu, kde bere to přesvědčení.

,,Uvědomte si, že ten chlapec včera skončil v nemocnici. A že jste ho tam poslali právě vy tři. Je mi jedno, kterej z vás ho přesně strčil dolů. Ale není to rozhodně jediný případ, kdy se vám někdo dostal pod ruce a vy mu zmalovali obličej. Že se nestydíte si tady ještě otvírat pusu a rozhlašovat, že jste nevinný," odfrkl si a v očích mu sršely blesky, jak byl rozzuřený.

,,Chcete nám prokázat vinu jen na základě nějaké nejspíš smyšlené výpovědi studentky, která si potřebuje u vás nahonit ego?" Ozval se Dave dost nezaujatým tónem, jako kdyby opravdu o nic nešlo. 

,,A dost! Ještě jednou použijete tento tón a letíte ven nadobro."

,,Nemůžete nás jen tak vyhodit," vyjekl Nick vyděšeně. Že by doma neměl až tak pohodovou domácnost? Pořád by nedostal přes držku tak, jak já. Už vidím zas tu trapnou situaci, jak si vybírám ten správný odstín make-upu, abych zakryl modřiny.