Why you?

Kapitola 42.

Nikdy jsem si nedokázala představit, že se sama od sebe probudím před šestou ráno. Hlavně v sobotu. Už hodinu tu jen ležím a civím do stropu jak nějaký důchodce, který už nemůže dospat kvůli bolavým zádům. Jenomže mě nebudila záda, ale má hlava, která byla plná poletujících myšlenek. Mozek se zkrátka rozhodl, že sobotní ráno je ten nejlepší moment na přemýšlení o životě.

O mém bídném životě, který se mi pomalu ale jistě rozpadá pod rukama.

Tak moc bych chtěla ty staré časy, kdy mým největším problémem byly známky nebo prohraný zápas. Kdybych tenkrát tušila, co mě v budoucnu čeká, přála bych si, aby to tak zůstalo. Přestala si stěžovat a jen si užívala ty chvíle blaha.

Teď to ale nejde. A může za to jen jediná osoba, které se nedokážu tak snadno vzdát. Nejraději bych za ním hned teď dorazila a snažila se s ním mluvit. Dostat z něj, co se stalo tak strašnýho, že mě nyní nenávidí. I kdybych mu sama měla dát pár facek. Nevěřím totiž té báchorce, že vše dělal jen na oko kvůli projektu. Tomu by uvěřilo jen naivní dítě, které kývne na cokoliv, když mu nabídnete lízátko.

Po dvou hodinách jsem si s povzdechnutím stoupla a prohrábla si vlasy. Je na čase začít normálně fungovat a přestat řešit Owena aspoň o víkendu. Převlíkla jsem se z pyžama do pohodlného domácího oblečení a bosky sešla dolů do kuchyně, kde u stolu seděl táta s novinami. 

,,Dobré ráno," houkla jsem ochraptěle na pozdrav. 

,,Dobré, jak to, že už si vzhůru?" usmál se na mě a otočil list. 

,,Nemůžu dospat," mykla jsem rameny a postavila vodu na čaj. Z ledničky jsem vytáhla mléko a nalila jej do misky k již připraveným cereáliím. Nemám náladu vychystávat nějaká míchaná vajíčka nebo obložené talíře, tohle bude muset stačit. Stejně nemám ani chuť k jídlu, jenže kdybych se nenasnídala, neprobrala bych se pořádně do konce dne.

Sedla jsem si ke stolu, když zrovna vešla mamka do kuchyně. Věnovala mi letmou pusu do vlasů, načež jsem se jen ušklíbla. Snídala jsem v tichosti, v podstatě jsem přepnula do modu automatického robota. Jen jsem pravidelně kousala a polykala, nic víc, nic míň. Myšlenky se stále stáčely k těm dokonale modrým očím, jejichž majitel mě momentálně neskutečně rozčiluje. V pondělí se za ním budu muset zastavit, třeba po pár dnech volna přehodnotí situaci a bude s ním rozumná řeč.

Nevnímala jsem nic z okolního světa, dokud mě nevyrušil zvonek. Kdo by k nám chodil tak brzo ráno?

,,Jdu tam," oznámila jsem a zvedla se ze svého místa. S očekáváním jedné z našich sousedek jsem otevřela dveře, ale nestála za ním nijaká postarší dáma, která si přišla stěžovat. Překvapeně jsem otevřela pusu a jen nevěřícně zamrkala.

,,Překvápko!" zaječel Liam a Jason ho se smíchem podpořil.

,,Ahoj, co vy tady?" zeptala jsem se, jen co jsem se vzpamatovala z prvotního šoku.

,,Už nás nebaví ta tvá mrzutá nálada, tak jsme si řekli, že tě překvapíme a přijdem. Máme nějaký filmy a spousta jídla, takže bych ti jedině doporučoval nás pozvat dál," zazubil se Jason a já jim konečně otevřela dveře dokořán tak, aby prošli dovnitř.

,,Jste blázni," pokroutila jsem hlavou. Ale byla jsem šťastná, že tu jsou. Vypadá to totiž, že dnes se nebudu pouze zabývat svým milostným životem, který teprve začal a jak se zdá, hodně rychle skončil. 

,,Jo, jenomže k tomu si nás dohnala ty, takže nadhoď úsměv, protože jinak jsem vstával v tak nekřesťanskou hodinu na nic. Navíc v sobotu, chápeš to? V sobotu! A to ti fakt neradím, abys neprojevila aspoň jediný náznak dobré nálady, mohl bych ti pak něco udělat," pronesl na oko výhružně Liam, až jsem se musela zasmát.