Why you?

Kapitola 40.

Běžela jsem. Zbrkle jsem běžela ulicí. Píchalo mě v boku a občas jsem vrazila do kolemjdoucích, ale bylo mi to jedno. Ani jsem se neomlouvala a raději běžela dál. Neměla jsem moc času. Potřebovala jsem se dostat zpátky. A to co nejrychleji.

Nevím, co se stalo po mém odchodu. Nevím to a cloumá mnou neuvěřitelný strach. Doběhla jsem konečně až k těm oprýskaným dveřím a na zvonku hledala to zpropadené jméno. Dveře totiž byly zamčené, lomcovala jsem s nimi před malinkým momentem. Div jsem je nevysklila. Vydýchávala jsem předešlý výkon. Plíce jsem měla v jednom ohni, nemohla jsem popadnout dech. 

Což nechápu, protože zrovna na běh bych měla být zvyklá. Nedělá mi to vůbec žádný problém. Ale teď? Jsem nervózní jako prase a nedokážu udýchat pár kilometrů. Ale bylo mi to jedno. Potřebuju vědět, že je Owen v pořádku. Kam jsem se to jen dopracovala za jeden večer.

Konečně jsem našla příslušný zvonek a hned několikrát za sebou ho zmáčkla. Nic se nedělo, nikdo neodpovídal. Bože můj, to ne. Projela jsem všechny ostatní zvonky. Zvonila jsem jak poblázněná pošťačka, která nutně potřebuje doručit poštu, nikdo ji neotvírá a za pět minut ji začíná polední pauza.

Když se ozval drnčivý zvuk znamenajíc, že se nade mnou někdo slitoval a pustil mě dovnitř, prudce jsem otevřela dveře a rozeběhla se do schodů. Výtahu jsem stále nevěřila. Ještě, abych v něm uvízla a ztratila tak další drahocenný čas. Brala jsem je po dvou a ignorovala to, že mi plíce nestačí a sotva popadám dech. 

Do šestého patra jsem se doplazila po pár vteřinách. Myslím, že jsem právě trhla světový rekord v běhu do schodů. Pokoušela jsem se zvonit i u dveří bytu, ale když bylo stále ticho a žádná odezva, pokusila jsem se vzít za kliku.

Někdo mi tu přál, protože bylo otevřeno a já mohla vejít dovnitř. Rozsvítila jsem po paměti v předsíni, protože bytem panovala tma. Nikdo tady nebyl, ale lekla jsem se střepů po podlaze. Šlo o rozbitou láhev, někdo s ní nejspíše hodil o zeď a ta se pak roztříštila do stran. Více mě ale vyděsila tmavá tekutina, která byla na některých z nich a tvořila fleky po podlaze. Krev.

Koupelna i pokoj Owena, ten dokonalý pokoj, obě místnosti byly prázdné. Až když jsem chtěla projít obývákem do ložnice Henryho, zajíkla jsem se a ztuhla na místě. Dala jsem si zděšením ruku před pusu a nahlas vzlykla. Z očí mi skáplo pár slz a konečně jsem donutila své nohy k pohybu.

Klekla jsem si vedle bezvládného těla. Strhla jsem ze sebe rychlým pohybem kabát, protože tady začínalo být až moc teplo. Ležel na břiše, vedle něj mobil, kterým se mi nejspíš snažil dovolat. Otočila jsem ho opatrně na záda a ulevilo se mi, když jsem zaregistrovala, jak se jeho hrudník v nepravidelných intervalech nadzvedává. Dýchal. Žije. Co se tu stalo?

,,Owene, notak," vzala jsem jeho tvář do dlaní. Byla celá domlácená a špinavá od krve. Z pootevřených úst vycházel i nadále sípot. ,,Probuď se, prosím," zatřásla jsem s ním. Nevěděla jsem co mám dělat. 

V hlavě mám prázdno, v uších mi píská. Neviděla jsem přes další a další slzy, které opouštěly mé uplakané oči a dopadaly na tu krásnou tvář, která byla právě teď tak moc zničená. Má ústa nadále opouštějí tiché prosby: ,,Prosím, jen otevři oči, jen se na mě podívej. Potřebuju tě tady. Bude to v pořádku," chlácholila jsem sama sebe.

Překvapeně jsem se nadechla, když doopravdy na chvíli oči otevřel. Jen drobnou škvírou se na mě díval a snažil se něco říct. ,,Ty- tys přiš-šla," vydechl a vypadal, že ho to stálo veškeré úsilí.

,,Shh, jsem tady," hladila jsem jeho tváře stále dokola. ,,Počkej chvíli, vydrž. Zavolám pomoc, bude to v pořádku," vydechla jsem mezi vzlyky, Otřela jsem si nos do rukávu svetru a natáhla se pro kabelku ležící opodál. Vytáhla jsem mobil a snažila se naklikat to jediný číslo, který mi teď pomůže.