Why you?

Kapitola 32.

Poupravila jsem si popruh tašky na rameni a vešla do našeho městského parku. Pár lidí zde venčilo své domácí mazlíčky, jiní si hráli s dětmi. Celkově tady však bylo prázdněji než normálně. Což jsem uvítala.

Byl tam. Seděl na lavičce, na které jsme se domluvili předevčírem po kině. Koukal kamsi do neznáma a na tváři mu hrál uvolněný úsměv. Ten se ještě více rozšířil, když mě zaregistroval. Oplatila jsem mu ho, ale stále jsem z hlavy nedostala ta ostrá pichlavá slova, které jsem se včera po škole dozvěděla od té nány zmalované.

,,Ahoj, copak to táhneš?" zeptal se, když jsem položila tašku na zem k lavičce. Nesedla jsem si vedle něj však.

,,Překvapení," hlesla jsem a nervózně si začala hrát s prsty. Byla jsem ticho, nevěděla jsem co dělat. Lepší proto bude nemluvit. Teď se usmívá, ale co zítra? Bude si zase stěžovat svým přátelům, jak dětinský program jsem vymyslela? Shodí mě před nimi znovu? Určitě. Neměla jsem sem ani chodit. I když to by si zase mohl utahovat, že jsem srab, co teď?

,,Copak?" Stoupl si naproti mě a nervózně se začal zajímat.

Zvedla jsem k němu pohled a nepříjemně se ošila. Takhle to dál nepůjde. Pokud se ho na to teď nezeptám, budu se tím trápit celou dobu a nebude se mnou rozumná řeč. ,,Myslíš si, že jsem jen malá ufňukaná zátěž pro tebe?" vyhrkla jsem.

,,Cože?" zamračil se.

,,Tak je to pravda? Vyprávíš tohle svým přátelům na potkání?"

,,Lou, klid. Kdo ti proboha tohle řekl?" chytl mě za ramena a nejistě na mě koukal. Vysmekla jsem se mu ale a o krok poodstoupila.

,,Ty nevíš? Zřejmě jeden z těch, komu si tohle vykvákal," rozhodila jsem naštvaně rukama.

,,Prosím, řekni mi to."

Nervózně jsem polkla a zahleděla se bokem. Na lavičce tam posedával zamilovaný pár a něčemu se spolu smáli. Občas si prohodili pár polibků ať už na tvář nebo na ryt. Byli tam oni dva pro sebe. Podle mě si byli ve své bublině a nevnímali okolí. Nebo jim to bylo jedno. Zkrátka šlo o takovou tu romantickou idylku, o které touží téměř každá z nás. ,,Jedna holka, myslím, že jsem ji viděla s Nickem," hlesla jsem a otočila se zpět na něj.

,,To ne, ta kráva si zas něco vymyslela...Přeci bys ji nevěřila Lou, já bych nikdy nic takovýho neřekl," zoufale si prohrábl vlasy.

,,Když to já právě nevím. Nevím, co si mám o tom myslet. Ty je znáš, já ne. Ty s nimi chodíš do třídy, já ne. Ty se s nimi bavíš a já nevím o čem."

,,Nikdy jsem nic takovýho neřekl. A nikdy ani neřeknu. Přísahám, že netuším, proč ti tohle navykládala. Možná to byl nápad Nicka, fakt nevím."

Nevěděla jsem, co mu na to říct. Nevěděla jsem, co si myslet, je možné, že by mi to opravdu jen nakecala? ,,Proč bych ti to měla věřit? Proč bych neměla uvěřit jí?"

,,Ty to nevíš?" zakroutil bezradně hlavou.

,,Co bych měla vědět?"

,,Třeba to, že tě mám rád? Bože, nikdy bych proti tobě neřekl jediný křivý slovo. Vím, jaký to bylo před tím projektem. Byl jsem hajzl, řekl ti samý sračky a dokonce ti jednu vrazil. Proklínám se za to, víš? Nenávidím se za to, co jsem ti udělal."

,,Owene, já-"

,,Nic neříkej. Vím, že to zní absurdně a že se na mě díváš jinak. Jen chci abys věděla, že ti rozhodně nechci ublížit. Prosím, zkus mi to věřit," hlesl tiše a nepatrně se ke mně přiblížil. Natáhl před sebe ruce a nabízel mi tak svou náruč, která vypadala více než lákavě.