Why you?

Kapitola 2.

  Celý den nějakým nevysvětlitelným zázrakem utekl strašně rychle. Než jsem se nadála a oběhla po škole poslední kolečko na fotbalovém hřišti, tak jsem stála před dveřmi domova. Večeře s tátovými klienty taky neproběhla špatně. Byly to vcelku milí lidé, kteří si okamžitě zamilovali mého bratra. Kdo by taky ne, když studuje právo a doufá alespoň v pět titulů. Já jsem prohodila pár vtipných komentářů a táta vyprávěl o průběhu realizace jejich nového rodinného domku, který se chystají vystavět v následujících měsících. No a teď jsem se samou radostí a únavou svalila na postel s hlasitým zívnutím. Paráda.
 
  Jediný co mi bránilo před spánek, byla hromada úkolů. Našeho dějepisáře opravdu nechápu. Ze dne na den po nás chce referát na pár stran o něčem, co se už stalo. Kdo by se dobrovolně zabýval historií, když může žít přítomností?

  ,,No nic, nedá se svítit. Kvůli dějáku přece nevyletím že školy..."  s povzdechem jsem se zvedla a zapla počítač. Poté už jsem se jen naplno položila do velice zajímavé doby Marie Terezie.

***

Ráno nebylo nejlepší.

  Vzbudila jsem se na uslintaným papíru, kde jsem se pokoušela napsat cosi o Rakouském císařství a propisku jsem měla obtisklou na čele. Dějepis budu muset zachránit před hodinou. V koupelně jsem div nevyletěla z kůže, když jsem se koukla do zrcadla. Vlasy jsem měla do všech světových i nesvětových stran a kruhy pod očima jasně naznačovaly mou únavu. Opláchla jsem si obličej a po spáchání ranní hygieny jsem došla do kuchyně, kde mamka opět tvořila zázraky u kuchyňské linky.

 U snídaně jsem se pokusila o našprtání složitých vzorců do dnešní fyziky a málem jsem šla ven v pyžamu. Autobus jsem zaručeně nestíhala, což znamenalo, že budu muset běžet. Cestou jsem děkovala všem bohům, že mám nějakou kondičku a do školy jsem doběhla se zazvoněním. Přiřítila jsem se ke skříňce a vzala první učebnice, co mi padly pod ruku.

Před vstupem do třídy jsem se pokusila trochu vydýchat, abych nevypadala jako šílenec a pak vstoupila dovnitř s doufáním, že učitel tam ještě není a že přijde zaručeně později. Šeredně jsem se ale spletla.

,,To jsem mile ráda, že jste nás navštívila, slečno Colemanová. Sedněte si a prosím dávejte pozor." Před tabulí stála naše třídní společně s tím novým spolužákem a sarkasmus s ironií z jejího hlasu nešlo přeslechnout. Bohužel učitel fyziky už taky seděl za katedrou a skenoval mě varovným pohledem. Pár lidí se uchechtlo a já si raději sedla vedle Jasona s omluvou za můj pozdní příchod.

Mia s Lissou si popotahovali výstřihy a šminky si kontrolovaly v zrcátkách. Ty dvě ani nemusí do školy, ulice by jim stačila na uživení. Jejich obětí byl středně vysoký kluk. Měl světlejší vlasy a šedé bouřkové oči. Zdál se plachý a při pohledu na třídu lehce zrudnul. Oblečený byl nenápadně, černé džíny a šedá mikina.

,,Představuji vám Liama Wellera. Doufám, že se na něj nenahrnete naráz všichni. Snad se mu u nás bude líbit. Liame, nechtěl bys nám o sobě něco říct?" učitelka pohlédla na toho nebožáka stojícího před tabulí.

,,No, jsem Liam, jak už jste slyšeli. Mí rodiče pocházejí ze Skotska a nyní se rozvedli, proto jsme se přestěhovali sem. A to je..." chtěl pokračovat dál, ale profesorka ho přerušil.
 
,,No krásný proslov, ale to už by nám stačilo. Jdi si prosím sednout támhle na volné místo," zastavila ho autoritativním hlasem a ten nový se rozešel nervózně do lavice stojící vedle té naší s Jasonem.

  Věnovala jsem mu povzbudivý úsměv. Můj spolubydlící se nahnul k mému uchu a zašeptal, že vše nasvědčuje tomu, že on sázku vyhraje. Nemohla jsem si odpustit tichý smích a chtěla jsem mu odpověděť, že si moc věří, ale přerušil mě profesor fyziky.

,,Slečno Colemanová, doufám, že vás neruším. Přijdete pozdě a ještě se vybavujete?"

,,Promiňte, nemyslím to nijak zle, jen jsem chtěla...," chtěla jsem to minimálně doříct, ale hned mě přerušil.

,,Co jste chtěla, Louiso, hm? Určitě jste se chtěla dobrovolně přihlásit a jít k tabuli, viďte!" Na tohle mi došly argumenty. Došla jsem k tabuli a nervózně do ruky vzala křídu. 

,,Takže  tu máme jeden příklad, který si dáme na známky, to je fér, ne? Ostatní si otevřete sešity a vy si pište..." začal diktovat, ale já se ztrácela už v polovině. Během dalších pár minut se mi podařilo vykouzlit pár vzorečků a další úmornou chvíli jsem se dopracovala i k výsledku. Pro jistotu mi dal ale další příklad a já myslela, že se zblázním.

  Zvonek. Můj spasitel. Vyučování končí a já jsem nadšená. Ke skříňkám jsem přímo doběhla, pobrala věci na trénink a vyrazila k šatnám. Dneska by to měl být celkem záhul, o víkendu hrajeme proti týmu ze sousedního města a ti jsou hodně dobří. Ale co, za vítězství to stojí.

  Před šatnami jsem musela zpomalit. Zpoza rohu se ozývaly zvuky hádky a nadávání. Opatrně jsem nakoukla a nemohla uvěřit vlastním očím. Stála tam naše slavná školní partička a mezi nimi Liam. Co po chudákovi chtějí? Vždyť je tu nový. Rozvedli se mu rodiče, nastoupil do nové školy a hned o chtějí šikanovat? Navíc je snad o hlavu menší a rozhodně ne tolik svalnatý jako ti tři.

,,Copak skrčku, přece se nebudeš bát!" rozchechtá se Dave a vrazí mu facku až skoro odletí. Chytne se za tvář a z úst se mu vydere slabší vzlyk. Ani se nebrání. Přitlačili ho na zeď a dostal ránu do břicha od Nicka. 

Tak tohle by teda nešlo.

,,Co tu děláte nemůžete ho jen tak bít přece! Nechte ho na pokoji!" vkročila jsem mezi ně, když mu chtěli vrazit další ránu. 

A pak hlasitě polkla.

Přece jen, pořád jsem nižší než Liam a Dave zřejmě chodí do posilky každý den. Zvedla jsem pohled do jeho rozhněvaných temných a lehce narudlých očí. Zřejmě si něco dali, drogy nejsou žádnou výjimkou na této škole.

,,Tebe znám. Ty si Louisa, že? Kopeš za tým. Co tu chceš? Být tebou tak vypadnu, pokud na těch svých roztomilých malých nožkách chceš ještě něco uběhnout," zavrčel skrz zuby a přistoupil o krok ke mně. Přelámat někomu vaz by mu zřejmě problém rozhodně nedělal.

,,Já měla namířeno do šaten, abych se převlékla na trénink. A náhodou potkala vás. Tři primitivy, kteří tu zastrašují kluka, co zrovna nastoupí do školy. Jak ubohé, to si nemůžete najít lepší zábavu? Musíte pořád všem ubližovat?" krapet mi to možná ujelo, ale někdo jim to říct musel.

  Nick se zasmál a natáhl paži, že by mi taky jednu natáhl. Ale já uhla. Skrčila jsem se a kopla ho z boku do kolene přesně tak, jak mě to učili bratři. Zakvičel bolestí a na to hned zareagoval Dave, který mi dal pěstí.

   Byla to dost tvrdá rána. Bolest pulzovala mou čelistí a já se po tom nárazu válela na zemi. Chytla jsem se za hlavu a otevřela oči. Owen na mě vyděšeně hleděl, až lítost by se v jeho očích téměř mihla. Ani náhodou. Naklonil se ke mě a vykřikl jednoduchý příkaz až mi mráz přeběhl přes obratle :,,Vypadni. A už nikdy, nikdy! Se nepleť mezi nás. Nebo ti ty nohy opravdu zlámeme tak, že ani špičkoví doktoři ti ty kostí dohromady nikdy nedaj," s nenávistí mi chytl bradu mezi prsty a kolenem mě kopl do břicha.

  Bolelo to. Šíleně, ale nedala jsem najevo nic. Plivla jsem mu do obličeje a vytrhl se mu. Popadla jsem Liama za ruku a rozběhla jsem se s ním dál chodbou. Za námi se ozývaly další výhružky, proto jsem nasadila ještě rychlejší tempo. Liam mi nestíhal. Vběhla jsem do dívčích sprch a zabouchla dveře. Opřela jsem se o zeď a koukla na něj.

,,Jsi v pořádku? Neudělali ti nic?" přelétla jsem ho pohledem. Až na roztrhlý ret a obočí vypadal v pohodě.

,,Já jsem. Ale co ty? Moc ti děkuji, nevím ani jak poděkovat. Zachránila si mě." vykoktal a starostlivě si mě prohlížel a pohladil tvář, na které se mi jisto jistě tvořila modřina.

,,Nic mi není, bude to snad fajn. Co kdybychom začali zlehka? Jsem Louisa."

,,Liam."

  A tak to začalo. Kdybych věděla, do čeho všeho se zamotám, ani bych na tu chodbu nejspíš nevkročila.