Why you?

Kapitola 5.

Zrovna jsem dopisovala poslední větu testu v angličtině, když v tom se ozval chraplavý hlas ze školního rozhlasu. Všichni jsme vzhlédli k té stoleté krabičce visící na zdi, odkud nám ředitel přál dobré ráno.

,,Prosím o pozornost všechny studenty třetích ročníků," dobře, tam jsem patřila i já. Celá naše třída zděšeně naslouchala, co bude následovat: ,,Dostavte se po této hodině do posluchárny. Děkuji za pozornost při předání této krátké zprávy a pěkný zbytek dne."

S Jasonem jsme se na sebe nechápavě podívali po doznění posledních slov.

,,Co myslíš, že po nás budou chtít?" zeptal se a využil učitelovy nepozornosti, aby si opsal poslední odpověď. 

,,Nemám nejmenší tušení," přemýšlela jsem nahlas a natočila mu papír s odpovědí, abych mu to usnadnila.

,,Třeba si konečně všimli, že na naší škole probíhá něco jako šikana a chtějí to řešit. Přeci jen ti tři machýrci jsou taky z třeťáku." Málem mi zaskočilo. Co když má pravdu? Na jednu stranu by bylo super, kdyby se snažili něco vyřešit, ale nechci abych do toho byla zatáhnutá já.

,,To nevím, proč by to řešili jen s naším ročníkem? Vždyť  to nedává smysl," snažila jsem se to nějak zamluvit, protože nepříjemný pocit se ve mě pomalu ale jistě rozprostíral.

,,A proč ne? Možná za to může Liamův ret a tvá modřina, která křičí na všechny strany, že tě někdo praštil. Vážně sis myslela, že ti uvěřím, že sis to udělala při fotbalu? Zas tak natvrdlý nejsem, Lou."

,,Nechtěla jsem tě tím zatěžovat."

,,Zatěžovat? Jako čím? Že bys mi řekla o tom, jak tě zmlátili? Sakra, Lou, Vždyť jsme přátelé, ne? Jsem tu od toho, abych řešil problémy, takže vyklop, co se doopravdy stalo," zněl trochu naštvaně a nepatrně zvýšil hlas.

,,Dobře, bránila jsem Liama. Chtěli mu ublížit, ve své podstatě už pár ran dostala a já to viděla. Bylo mi tak trochu jasné, že neodejdu bez úhony, ale možná jsem si dodávala naději, že by holku nemlátili. Bohužel jsem se spletla," odpověděla jsem mu nervózně. Chtěla jsem pokračovat dál, ale přerušil nás zvonek. 

Zasunuli jsme židli, odevzdali test a vyšli na chodbu. 

,,Takže sis to prostě mezi ně nakráčela a myslela sis, že spasíš svět? Bože, do čeho všeho se ty nenamočíš. Co ti všechno udělali?" rozhořčení v jeho hlase nahradila starost a podržel mi dveře od auly.

,,Jo, nejspíš. Včera jsme je potkali v parku. Naštěstí tam bylo spoustu lidí a ti tři nechtěli přílišnou pozornost. Vyhrožovali nám, že si nás najdou, ale moc bych si s tím nelámala hlavu. Na jednu stranu mám strach, ale prosím tě, nikomu to neříkej," podívala jsem se na něj s prosbou v očích. Pohled mi opětoval a poté si jen povzdechl a sklopil hlavu.

,,Co mám s tebou dělat. Jestli se to ale bude opakovat, zburcuju polovinu školy a obvolám policii, je ti to jasný," začal si určovat podmínky.

,,No samozřejmě, to bys taky jinak nebyl ty." Usmála jsem se na něj a našli jsme si volná místa. Spoustu lidí tu ještě nebylo a školník upravoval mikrofon na podiu.

,,Ahoj, máte tu místo?" ozval se za námi nesmělý hlásek a mně bylo jasné o koho jde.

,,Ahoj, Li, jasně že máme. pojď si přisednout. Mimochodem tohle je Jason," ukázala jsem na to pako sedící vedle mě. Ti dva si podali ruce a navzájem se představili. Vypadá, že už nebudeme jen dva. Všichni tři jsme se dali do řeči a nadávali jsme jak na test z předešlé hodiny, tak jsme aspoň děkovali, že díky tomuto zasedání přijdeme o část chemie. 

,,Dobré ráno žáci, měli bychom tu být už všichni, takže pojďme rovnou k věci," promluvila do mikrofonu starší dáma, která byla třídní učitelkou vedlejší třídy. Za ní stáli další čtyři kantoři a hleděli na nás s potutelnými úsměvy, které nevěstily nic dobrého.

,,Jelikož ve třetím ročníku nemáte tolik předmětů jako předešlé dva roky a maturitní zkouška vás čeká až ten příští, rozhodli jsme se vás zapojit do nového projektu."

,,No to co je zase tohle. Bude to mnohem horší evidentně než přednáška o šikaně," naklonil se k nám s Liamem Jas a my jen souhlasně pokývali hlavou.

,,Není to nic složitého. Zkrátka jen chceme, abyste v dnešní době neproseděli doma volný čas u počítačů, ale více se navzájem poznali. Budete proto náhodně vylosováni do dvojic, tak abyste každý byl z jiné třídy. A navíc, abychom měli vše genderově vyvážené, dvojice se bude skládat z chlapce a dívky." Po těchto slovech to místností jen zašumělo. Většina byla dost překvapená a hleděla na ty čtyři profesory, jestli si z nás nestřílí.

,,To mi chcete říct, že nemám šanci být s ani jedním z vás dvou?" podívala jsem se na Jasona nalevo a pak na Liama napravo. Oba mi nechápavý pohled opětovali.

,,V projektu jde o vzájemné sebepoznání. Budete spolu trávit co nejvíce času. Budete si psát poznámky o různých situacích, do kterých jste se dostali a také jak na ně reagoval váš partner. Tento projekt bude trvat pět týdnů. Dvojice budou rozděleny na poloviny, protože je vás opravdu hodně. Dva týdny z těch pěti strávíme na společném výletě, kde budete mít mnoho možností, jak projekt realizovat. Další dva týdny budete normálně chodit do školy s tím, že byste měli měli odpoledne trávit spolu. Tak zjistíte jak druhý tráví svůj volný čas. Vždycky se prostřídáte, znamená to, že když bude jedna skupinka na výletě, ta druhá bude chodit do školy a naopak. Poslední týden bude sloužit k tomu, abyste vše dali dohromady a připravili krátký přednes přede všemi. Práci sepíšete, měla by mít alespoň sedmdesát stran."

Místností opět projela vlna překvapení a dokonce i občasného odporu a zděšení. 

,,Nečertěte se tolik, být vámi bych si na tom dala záležet. Výsledná známka bude tvořit až padesát procent vašeho prospěchu. Doufám tedy, že se za pět týdnů dočkáme neuvěřitelných výsledků. Všechny pokyny vám budou rozdány hned po vyvolání a nyní už ty zmiňované dvojice.

K pultu přešel drobný profesor, který začal vyvolávat jména ze seznamu. Někteří účastníci byli naštvaní, jiní vyděšení a v neposlední řadě zde bylo pár šťastlivců, kteří svého partnera znali. Třeba takový Jason. Přidělili ho k černovlásce, která s ním chodila na hodiny umění. Dobře se s ní znal a myslím, že byli i přátelé. Hold měl štěstí. Liam měl zase výhodu, že tady neznal vůbec nikoho, takže mu v podstatě bylo jedno k jaké dívce ho přiřadili. Šlo o zrzku z déčka. Znala jsem ji jen od pohledu, ale zdála se mi celkem milá. Vím, že psala a fotila do školních novin, na tohle byla celkem talentovaná. Oba dva seděli s úsměvem vedle mě a já jen čekala, ke kterému individuu přiřadí mě. Mezi zbývajícími bylo pár kluků z fotbalu, tak když budu mít štěstí, skončím s některým z nich.

,,Owen Austin," vyvolal profesor další jméno. V tu chvíli zbylé dívky ztichly a se zatajeným dechem sledovali osobu, která mu měla přidělit dvojici. Owen došel ležérním krokem až na podium a usmál se na dívky, které na něj pomrkávaly a určitě prosily všechny svaté, aby právě je přiřadili k tomuto frajerovi. Což o to, nebyl k zahození, ale charakter a vychovanost zely pod bodem mrazu. 

,,...a Louisa Colemanová," zahlásil a mně se zastavilo srdce.