Why you?

Kapitola 28.

Ráno a celé dopoledne bylo poněkud hektické. Snídaně v rychlosti a pak balení. Myslela jsem si, že půjde o záležitost pár minut, ale šeredně jsem se pletla.

Vždy, když už jsem chtěla zavřít kufr s tím, že mám konečně vše sbalené, jako zázrakem se na dalším místě objevila má věc. Ať už to bylo tričko či obyčejná tužka. Já byla sice vzteky bez sebe, ale skvěle jsem tím bavila mého nynějšího spolubydlícího.

,,Přestaň se smát už konečně!" křikla jsem a hodila po něm polštář. Owen však jakoby nic a nanovo se rozesmál, když jsem pod polštářem, který jsem odhodila, našla smotaná sluchátka. 

,,Promiň, když na tebe je naprosto dokonalý pohled. Achjo, bude zázrak, když tady něco nezapomeneš," utřel si slzy smíchu a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.

,,Ha, ha ha....Fakt vtipný. Nechceš si raději hledět svýho a ne se takhle pitomě chechtat?" prskla jsem po něm.

,,Rád bych, ale já už mám dobrou půl hodinku zabaleno," rozesmál se nanovo a já neměla slov. Skutečně. U dveří stála sbalená taška s batohem, postel perfektně ustlaná s povlečením a prostěradlem precizně poskládaným na polštáři. Jak to, že všechno dělá jak nějaký perfekcionista trpící na smysl pro detail. Kde se to v něm kruci bere a hlavně kdy to všechno stihl?

Jen jsem si povzdechla a sluchátka nacpala do menší kapsičky mého batohu. Však je rozmotám až v autobuse, aspoň nějaká zábava na cestu. Ještě zbývalo vysvléct postel. Na rozdíl od povlíkání mi tohle šlo perfektně. 

Všechno jsem poskládala na své místo a naposledy se rozhlédla, zda něco někde nenajdu. I tak si budu muset hlídat ztráty a nálezy po výletu. Stihla jsem to tak akorát, protože zrovna pískla píšťalka na sraz.

Popadla jsem batoh a kufr a vyšla ven, kde už čekal nablýskaný autobus, který nás měl odvést domů. Nechala jsem své zavazadlo u těch ostatních a šla si do jídelny vyzvednout svačinu na cestu, kterou jsme měli dostat. Než jsem tam však došla, někdo mě zastavil, když mě chytl za zápěstí. Lekla jsem se, že to bude jeden z těch dvou postrachů, ale pohled do modrých očí mě uklidnil.

,,Co se děje? Neříkej, že jsem tam ještě něco zapomněla," zaúpěla jsem jak raněné zvíře.

,,Nene, tentokrát už si to asi opravdu vše pobalila, i když se sám dost divím," usmál se pobaveně Owen než pokračoval: ,,Jen jsem se chtěl rozloučit."

,,Proč? Tobě se to tady natolik zalíbilo, že zůstáváš?" nadzvedla jsem překvapeně obočí.

,,Ne, ale, myslel jsem, že je to teď vhodnější než pak v tom zmatku, až přijedeme. Hlavně jsem pochopil, že v tomhle asi nestojíš o přílišnou pozornost," řekl a podrbal se za zátylkem.

,,Jseš si jist, že já nestojím o přílišnou pozornost?" zeptala jsem se poněkud nechápavě, protože jsem stále nechápala, kam přesně tím míří.

,,Dobře, tak možná o ni já nestojím. Spíš jsem jen nechtěl, aby někdo neměl blbý kecy," uvedl konečně věc na pravou míru.

,,Aha takhle, myslíš tím někdo své přátelé?" založila jsem si ruce v bok a naklonila hlavu na stranu. Celkem mě překvapilo, že by mu šlo zrovna o tohle.

,,Jo," přiznal a sklopil pohled, jakoby se styděl.

,,Dobře, tak v tom případě asi ahoj? Nevím, asi nejsem na loučení zrovna dvakrát dobrej člověk."

,,Tak asi ahoj jak říkáš," zasmál se a pokroutil hlavou. ,,Užij si víkend a doufám, že na příští týden nám namyslíš skvělý program."