Why you?

Kapitola 45.

Překvapeně jsem zvedla hlavu z lavice, na které jsem doposud ležela a zamrkala, zda vidím dobře. Za okny učebny, ve které právě musím trávit čas a nudit se na hodině dějepisu, poletovaly vločky. Tančily z oblohy, vznášely se v drobném větru a následně dopadaly na zem. Některé se rozplynuly, jiné zůstaly.

První sníh. Skutečně, však už bude polovina prosince. Přesně měsíc od toho, co jsem byla u Owena a naposledy s ním mluvila. Hlavu si z toho ale nedělám. Aspoň ne tolik, jak jsem původně předpokládala.

To odpoledne se mi vrylo do paměti hodně hluboko. V podstatě se mi sesypal pod rukama a já byla jedině ráda, že jsem nezazmatkovala v tu chvíli. Tehdy jsem to konečně pochopila. To, proč se mi vyhýbal, proč mě od sebe neustále odstrkoval.

Nechtěl. On ne. Když jsem viděla poprvé tu bolest, která se mu odrážela v modrých duhovkách, když jsem si uvědomila první slzu, která opustila své místo a vydala se na předlouhou pouť po jeho sametové pokožce na tváři. V ten jediný moment mi skutečně došlo, že zrovna já s tím nic nenadělám. Jde o až příliš velký problém, který já nezvládnu vyřešit. Aspoň ne sama.

Nechci se však zbytečně vnucovat tam, kde o mou pomoc nikdo nestojí. Pro Owena je jeho otec možná až příliš velkou hrozbou, než by s tím něco udělal. Pan Austin ho zkrátka má v kapse jako vrabce v hrsti a drží ho příliš zkrátka.

Pro teď mi musí stačit těch pár pozdravů a drobných úsměvů, které jsme si vyměnili na chodbě. Aspoň nějaká snaha o komunikaci a já se vždy stačím ujistit o tom, zda je v pořádku. Což se poslední dobou daří, možná se jeho otec více stáhl, když viděl, jak dopadl naposledy. To totiž chyběl ještě další týden, než konečně došel do školy a zařadil se do normálního života. Dobře, skoro normálního.

,,Louisano, vnímáš?" drbl do mě někdo. Leknutím jsem se otočila na pobaveného Liama, který si dával sešit do batohu. Zbytek třídy už se taky balil, někteří byli dávno pryč, učitel byl dokonce taky už na odchodu.

,,Jo, jen jsem se chvilu zakoukala ven, sněží!" křikla jsem nadšeně a usmála se od ucha k uchu.

,,Super, jako kdybych ti to před chvílí neříkal," protočil očima.

,,Ale notak, nemáš snad radost aspoň trochu?" vyšpulila jsem spodní ret a snažila se nasadit ten nejvíc nevinný kukuč, jaký umím.

,,Ne, nesnáším zimu," prskl a já se na něj jen překvapeně podívala.

,,To odvoláš! Co je na ni tak hrozného?" zamračila jsem se.

,,Je zima," pokrčil rameny.

,,Postřeh, fakt," protentokrát jsem já protočila očima a společně jsme se rozešli na chodbu. Poslední hodina je za námi a já mám před sebou celé odpoledne volné. Tréninky jsou omezené jen na občasné posilování nebo běh, nic zajímavého. Navíc se blíží svátky, takže doba předvánoční bývá vždy klidnější. Na jednu stranu to je super, na druhou ne, protože nemám co dělat.

,,Ne, já to fakt nechápu. Vždyť jeden den nakydá ten super studenej sníh, kterej tě akorát otravuje, další den to zamrzne, takže se pak kloužeš po chodnících a nakonec to po týdnu rozmrzne a ty se brodíš břečkou blata, posypové soli a zbytky sněhu," otřásl se znechuceně Li a já se jen zasmála.

,,Zima ale není jen i sněhu, Jasně, ten je důležitej, ale víš kolik se toho dá v zimě dělat? Můžeš lyžovat, bruslit, všude prodávají horkou čokoládu a navíc jsou Vánoce," prohlásila jsem a se smíchem ho cvrnkla do nosu.

,,Oukej, když to řekneš takhle, zní to líp. A navíc, pokud si zmínila tu horkou čokoládu, co kdybychom na nějakou rovnou dneska zašli?" navrhl nadšeně a kolem krku si ovázal šálu. Já jsem mezitím schovala všechny nepotřebné učebnice do skříňky a přes hlavu si přetáhla mikinu.