Why you?

Kapitola 14.

,,Co se děje?" zeptala jsem se po dlouhé chvíli, protože už jsem nebyla schopná vystát to tíživé ticho.

,,Mělo by se snad něco dít?" zvedl ke mně Owen své oči i s povytáhnutým obočím. Konečně přestal vytrhávat trávu, což mě tak moc iritovalo, a věnoval mi svou pozornost.

,,Na to se ptám já tebe, tak mi neodpovídej otázkou. Co se stalo mezi tebou, Nickem a Davem?" zkusila jsem se zeptat podruhé. Je to jak s malým dítětem, fakt že jo.

,,Nic se nestalo, co ti je vůbec do toho, si snad moje máma nebo na co si hraješ, hm?" odsekl možná až moc agresivně. 

,,Tak pardón, že se starám. Tvoje máma nejsem a ani bych nechtěla být. Jsem ale tvoje partnerka na projekt, který tak nějak musíme udělat spolu, pokud to ještě nevíš. Promiň, že se zajímám, chtěla jsem ti jen pomoct, ale když nemáš zájem, tak si to třeba vem do hrobu," zvýšila jsem hlas, ale ještě jsem nekřičela. Nepotřebovala jsem zbytečnou pozornost od ostatních, i tak se na nás pár lidí otočilo. 

,,Tak ty mi chceš pomoct, jo? Prosím tě už dopředu, nesnaž se. Zbytečně bys vynaložila síly na něco, co už stejně dávno nemá cenu."

,,Tak mi to jen řekni, třeba se ti uleví nebo já nevím a bude to lepší," snažila jsem se ho uklidnit. Zrychleně dýchal a díval se na mě se směsicí obav, rozhořčení a strachu.

,,Mám ti to říct? Mám ti říct snad, že jsem ztracenej a nevím co dělat? Nebo, že si uvědomuju moc dobře, že to Nick s Davem začínají přehánět? Nebo snad, že..."najednou se zarazil. 

,,Nebo snad co?"

,,Zapomeň na to. To jsem nechtěl. Nechtěl jsem na tebe křičet, navíc támhle vypadá, že se uvolnilo stanoviště, tak pojďme." Zvedl se ze země a já hleděla s otevřenou pusou na jeho záda.

Doběhla jsem ho a nervózně jsem předala naši soutěžní kartičku učitelce u stolečku. Podívala se na nás, jak se navzájem ignorujeme a změřila si nás pohledem. Nejspíš něco zaslechla nebo nás přinejmenším pozorovala.

,,No, nejste trochu pozadu?" zeptala se nás, když si přečetla, co máme hotovo. A skutečně, někteří už končili a odcházeli na chatky. Nejspíš jsme se zdrželi více než bylo potřeba.

,,To samozřejmě nevadí, aspoň teď nebudete muset čekat. Každopádně nebudeme otálet a pustíme se do další soutěže. Tentokrát půjde o jednoduché piškvorky. Zahrajeme si tři kola, která rozhodnou o vítězi. Pro hodnocení na jedince vám budu počítat celkové tahy, které vás dovedli k vítězství. Třeba se dostanete na první místa, uvidíme večer!" Zakřenila se na nás a oběma nám podala tužky. 

Sedli jsme si naproti sobě a Owen udělal první křížek na čtverečkovaný papír. Pokračovali jsme takhle dál, než jsem vyhrála. Vůbec se nesnažil.

Druhé kolo jsem začala já jednoduchý kolečkem a on pokračoval. Buď je na piškvorky horší jak já nebo mě zkrátka nechával vyhrávat. Ne, ho to nezajímalo. Opět jsem vyhrála a ani nebylo potřeba hrát další kolo.

Převzali jsme si výsledky a šli na další stanoviště, které bylo nedaleko. 

,,Promiň, já jsem nechtěla být dotěrná a vyzvídat." Zastavila jsem se napůl cesty a sklopila pohled k zemi. Kdybych já blbá byla ticho a nic neříkala, nepanovala by teď mezi námi tak napjatá atmosféra. 

Dlouhou chvíli se nic nedělo, až jsem si myslela, že šel dál a nevšiml si mě. Potom mě ale dlouhé prsty na bradě donutili zvednout hlavu a já tak pohlédla do jeho modrých očí, jejichž barva mě nikdy nepřestane uchvacovat.