Why you?

Kapitola 22.

Nervózně jsem podupávala nohou a proklínala se, že jsem si nevzala bundu. Zatím jsme jeli autem mně neznámo kam, ale už i tak mi byla zima jen v mikině. Ani nevím, kde to auto vzali. Absolutně netuším kam míříme.

I přes to, že se mi klížily oči a padala na mě únava, bedlivě jsem sledovala okolí. Pochopila jsem, že půjde o výsadek hned potom, co naši skupinku nahnali do auta.

Vlastně se všechno semlelo celkem rychle.

V klidu jsem spala a nechala si zdát sen, na který si bohužel už nevzpomenu, když v tom nám do chatky vlítla jedna z učitelek, ať se rychle oblečeme a jdeme k příjezdové cestě. V očích měla hraný vyděšený výraz a já se jí neskutečně lekla. Oba s Owenem jsme vyskočili ve stejnou chvíli na nohy a ze skříně vytáhli pár kousků oblečení. Doběhli jsme k příjezdové cestě, kde již bylo přistavěné auto, do kterého nás hned po rychlém přepočítání nahnali. 

Po chvilce jsem zjistila, že nás tady bylo celkem osm, a to vždy po jednotlivých dvojicích projektu.

Brzdy zaskřípaly, když auto zastavilo na štěrkové cestě na kraji lesa. Vystoupili jsme s pokyny, že se máme vrátit zpět do tábora. Jasně. Úplně jednoduchá věc, že jo. Zvládne to každý, hlavně ho vzbuďte ve dvě ráno!

Kolem byla černo černá tma, jen v dáli svítila světla, nejspíš nedaleká vesnička. 

,,No, takže nám zbývají dvě možnosti," promluvil po chvíli do ticha nějaký kluk. Neviděla jsem na něj a štvalo mě, že jsem si nevzala ani baterku. ,,Buď zajdem do tý dědiny a třeba tam bude mapa, nebo to prostě risknem a zkusíme jít tou cestou, kudyma jsme přijeli. Ale nic neslibuju," dokončil myšlenku a já jsem se ohlédla přes rameno na cestu, po které jsme sem dorazili. Představa, že se ztratíme a budeme bloudit až do rána, mě při nejmenším děsila.

,,Já bych šla radši omrknout tu mapu, nevím jak vy, ale nechci tady zkejsnout do zítřka. Mimochodem, nemáte někdo baterku?" pípla holčina stojící vedle mě. Ozvalo se pár souhlasných zamručení, že bere její nápad s mapou, ale baterku nikdo neměl. Jaká škoda.

,,Tak jdem," zavelel někdo a my všichni se rozešli polní cestou k těm ne příliš vzdáleným světlům. Klopýtala jsem s davem a snažila se nezakopávat o kameny, což se ukázalo jako nadlidský úkol. Ticho občas proťala náhlá nadávka, když si někdo skopl palec u nohy, jinak cesta probíhala poklidně.

,,Kruci, tady není ani signál!" zavřeštěl někdo vysokým hlasem přede mnou a na chvíli mě oslepilo světlo z displaye mobilu.

,,Ty máš mobil? To nemůžeš říct dřív, náno jedna tupá?" okřikl ji hned někdo, načež jsem se jen uchechtla. Vystihl to perfektně.

,,A k čemu nám asi je, když tady není signál, hmm, chytrolíne?" prskla nazpět a já se jen chytala za hlavu.

,,Tak třeba, abychom viděli na cestu? Vždyť jsme se ptali, zda má někdo baterku," podotkla jsem, protože už jsem to zkrátka nevydržela. Její překvapivé Ahaaa!, nad kterým jsem jen protočila oči, mně jen utvrdilo v počtu jejího IQ. A že zrovna vysoké nebylo.

Konečně jsme se dotrmáceli na menší náměstíčko oné dědiny a úspěšně našli mapu. Celkem mě překvapilo, že tábor není zas tak daleko. Přišlo mi, že jsme jeli celou věčnost a přitom šlo jen o necelých pět kilometrů. Aspoň to budeme mít rychle za sebou a budeme moct spát.

Díky světlu pouličních lamp jsem měla možnost zjistit, s kým vlastně jsem ve skupince. Owen nebyl žádnou novinkou. Zaregistrovala jsem jednoho kluka z týmu i se svou partnerku. V tichosti se spolu bavili a vypadali vcelku spokojeně. Dále tu máme nižšího bruneta, který se tak trochu ujal vedení, nikdy jsem s ním však ani slovo neprohodila. Nesmí chybět ani odbarvená kráska, která je celá zhroucená z toho, že zde není signál. Na sobě má jakousi značkovou bundu s  kožíškem, no co jiného čekat taky. Poslední dva neznám, nejspíš z jiné třídy, ale vypadají na pohodu. Vlastně skoro usínají ve stoje.