Why you?

Kapitola 20.

Vzbudila mě opět ta dotěrná píšťalka. Dnes jsme měli budíček trochu dříve, protože jsme museli vyrazit směr akvapark. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a snažila se vrátit v čase. Navíc, pět minutek neublíží. 

,,S takovou to nestihneš," promluvil chraplavým hlasem můj spolubydlící, čímž mě dokonale probudil. Bez odpovědi jsem se posadila a protáhla si záda. Zívla jsem si a pozorovala černovláska, jak si balí věci.

Velice neochotně jsem si stoupla na studenou podlahu a přešla ke skříni. Pobrala jsem věci na převlečení a společně s kartáčkem na zuby se vydala do umýváren, kde už pobíhalo pár holek a snažily se doladit svůj make-up. Stejně jim to z těch obličejů steče už ve sprše před bazénem, tak nechápu, proč se s tím tak patlají.

Opláchla jsem si obličej a po vyčištění zubů se převlékla do slušnějšího oblečení. Přeci jen nepotřebuji vypadat jak vidlák, když někam jedeme. Po celou cestu zpět na chatku jsem se snažila probudit. Hold bude muset Liam přetrpět, že si s ním nebudu povídat a dospím to v autobuse.

Velice neochotně jsem do batohu poskládala plavky a ručník s pár dalšími věcmi a vydala se na nástup do jídelny. Každý jsme dostali balíček se snídaní a hned nás hnali k autobusu. To nás ani nenechají v klidu nasnídat? A co teplý čaj?

,,Já nemohl samou nedočkavostí dospat, co ty, Lou?" spustil hned Liam, když jsme si sedli na svá místa. On samozřejmě k okýnku, aby měl o všem dostatečný přehled.

,,Nic moc, ještě bych to protáhla," zívla jsem si a pohodlněji si sedla.

,,Nezkoušej, že teď budeš spát," otočil se na mě Li a já se na něj prosebně podívala.

,,To mi nemůžeš udělat, já potřebuju dospat. Jinak nebudu mít dostatek energie na dnešek," zkusila jsem to, ale marně.

,,Energie budeš mít dost, když sníš tu snídani. Navíc stejně budeme odpočívat skoro celý den, takže žádný spaní teď," prohlásil vítězně.

,,Spokojen?" zeptala jsem se hned, co jsem se zakousla do jablka.

,,Samozřejmě," usmál se jak nejvíce to šlo a pustil se i do své snídaně.

Po zbytek cesty jsme si povídali. Tedy spíš povídal můj ukecaný spolusedící a já naslouchala. Nemohla jsem si stěžovat. Cesta trvala něco okolo hodiny a my už z dálky mohli vidět obrovskou bílou budovu s logem akvaparku. Parkoviště nebylo nacpané, však jsme tu opravdu brzo. 

,,Ať ti nevypadnou oči z důlků," drkla jsem do Liama, když pozoroval tobogány trčící z boku budovy s otevřenou pusou. Div mu tam moucha nevletěla.

,,Když já si nemůžu pomoct, vypadá to luxusně," prohlásil nadšeně a já jen nadzvedla obočí.

,,Myslíš to parkoviště nebo odpadkové koše?" prohodila jsem jakoby nic a zasmála se jeho zamračenému výrazu.

Společně s ostatními jsme došli až k pokladnám, kde jsme každý dostali náramkové čipy, které nesmíme ztratit. Jupí, s mým štěstím je budu hledat už za pár minut. 

,,Pane Wellere, kam si myslíte, že jdete?" okřikla učitelka mého kamaráda, který mi zrovna vyprávěl o poslední knížce, kterou četl. Oba jsme se otočili a já po chvilce pochopila. Li nejspíš taky, protože zrudl jak rak a rychle zmizel. On se totiž tak moc zakecal, že si ani nevšiml, že jsme došli do šaten. Jenomže on se mnou naprosto klidně pokračoval do těch dámských. 

Zalezla jsem si do jedné z kabinek a převlékla se do plavek. Věci jsem schovala do skříňky, s kterou jsem chvíli zápasila, protože měla fungovat skrz čip. Ten můj ale zřejmě stávkoval.