Why you?

Kapitola 3.

  Domů jsem došla naprosto zničená. Na tréninku nám dali opravdu zabrat. Navíc mě celou dobu dost bolela čelist a břicho. Taška mi samovolně vypadla z ruky a já si sedla před televizi, kde běžela jakási komedie.

,,Ahoj zlato, nechceš mi pomoct s večeří?"

,,Ahoj mami, nevím zda ti v kuchyni k něčemu budu, ale budiž," s námahou jsem se zvedla a doklopýtala do kuchyně, kde to náramně vonělo. Mňam, večeře.

,,Jasně že mi budeš k ruce, vařit se naučit musíš, co dneska ve škole?" no jo, jako správná starostlivá matka ihned vyzvídala.

,,Jo dobrý, máme novýho spolužáka, vypadá asi fajn," vzpomněla jsem si na dnešní odpoledne. Ten kluk možná skáče do problémů po hlavě.

,,Fajn? To je dost... Pane bože, cos dělala!" málem ji vypadla pánev, když se na mě podívala.

,,Nic to není, opravdu," chlácholila jsem ji, když mi došlo, že otázka je mířena na mou tvář, kde se rýsuje přenádherná modro fialová modřina.

,,Dej si na to aspoň led, ať to trochu splaskne. Dopovíš mi to potom, teď prosím zamíchej s tou cibulkou a pak můžeš prostřít stůl," ach, ta její organizace domácnosti. Kdyby odešla od nás, nejspíš bychom do týdne umřeli, protože bychom nevěděli pomalu co dělat. Tak jdem na to.

  Při míchání jsem se překvapivě nepopálila nijak a dokonce i prostřít se mi podařilo. Mohla bych na sebe být pyšná.

,,Lou, prosím, zavolej na svého líného bratra, zda by byl ochotný dojít aspoň na večeři," zakřičela mamka s kuchyně.

  Než jsem ale stačila něco udělat, rychlými kroky se někdo blížil.

,,Ale mami, já a línej? To nejde dohromady přece. Tvou večeři bych si rozhodně nenechal ujít," nasadil Adrien svůj neodolatelný úsměv a bylo vymalováno.

Jen co jsme si nabrali jídlo a popřáli Dobrou chuť jsem se dočkala rýpavých poznámek od mého milovaného sourozence: ,,Ale, ale, s kým ses nám dneska poprala, sestřičko?" po těchto slovech vzhlédl i táta od notebooku, na kterém nejspíš pracoval. Celý on, nedá si pauzu ani u večeře.

,,Ty ses poprala?" hleděl na mě se stejně nechápavým a lehce vylekaným pohledem jako mamka.

,,Neporvala jsem se. Teda ne úplně, " začala jsem z lehka, ,,někoho jsem potkala. Novýho kluka od nás..." a tak jsem pokračovala v příběhu z dnešního dne.

,,Louiso, je lepší se do těchto věcí nemotat, to už jsem ti říkal přece."

,,No jo tati, ale on za nic nemohl a přece bych ho nenechala napospas těm tupcům," zkoušela jsem se hájit.

,,Tupcům, co by ti dokázali ublížit mnohem víc a ty bys mohla klidně skončit v nemocnici nejen s modřianama, zlatíčko," připojila se mamka, ale i tak na mě oba prohlíželi krapet chápavě. O těch výhrůžkách jsem jim nic neřekla. Nechci, aby se v tom zbytečně rýpali.

,,Chtěla jsem mu jen pomoct, ale slibuji, že si příště nebudu hrát na hrdinku," kapitulovala jsem.

,,Ale noták. Však si pouze jednala ve jménu lásky, viď? Naše neohrožená a chrabrá bojovnice..." mrkl na mě bratr.

,,Nech si ty kecy, sám by si ne nezareagoval jinak."

,,Hele vy dva. Přestaňme s tím. Třeba ten klučina bude milý, jak že se jmenuje? Liam? Mohla bys ho pozvat k nám, třeba se spřátelíte. Grace ti musí chybět a další kamarád by ti neuškodil."

,,Mami neboj, nejsu zas takovej antisociál. Přátelé mám. A navíc jsme se s Liamem domluvili, že zítra zajdeme na pizzu, " odpověděla jsem a vypadala spokojeně.

,,Oh, ty se nezdáš. Takhle brzo rande, jo?" Adrien si nedal pokoj. Hodila jsem po něm brokolici s tím, ať už zavře klapačku a dál se věnovala svému talíři. Jen se smál, však ho jednou ten smích přejde.

  Zbytek večeře probíhal v klidu. Žádná další zelenina už nepodnikala letecký den a táta dokonce zaklapl noťas, což je vcelku pokrok.

***

  Běžela jsem.

  Po pizze s Liamem, která byla jak jinak než delikátní, jsme šli domů přes park a potkali partičku Nicka a spol. Jen co nás uviděli, rozběhli se proti nám. Kdyby v očích neměli vepsaný vztek a podél těla zatnuté pěsti, snad bych se ani nehla z místa. Ale tohle byla jiná. Okamžitě jsme se rozběhli pryč. Rozhodně jsem nechtěla, aby se incident v šatnách opakoval. Běžela jsem co mi nohy stačili. Ostatní lidé jakoby se vypařili. Ohlédla jsem se. Mezera mezi námi se zmenšila. Přidala jsem.

  Znovu jsem se ohlédla, ale to byla chyba. Zakopla jsem o větev pohozenou na cestě a natáhla se jak dlouhá, tak široká. Než jsem se ale vzpamatovala, někdo mě přetočil na záda, a sedl si mi obkročmo na stehna. Zamrkala jsem a vzhlédla.

  Dave se nade mnou tyčil v plné své kráse a Owen mi přidržoval ruce nad hlavou. Nemohla jsem se hnout. Napravo ode mě stál Nick a držel Liama.

,,Li, uteč! Uteč!" vyděšeně jsem na něj hleděla, jak se snaží vysmeknout ze zajetí.

Na tváří mi přistála facka, až jsem otočila hlavu na druhou stranu.
,,Drž hubu, ty malá děvko! Dovolil ti snad někdo promluvit?" neměla jsem daleko k slzám. Dave si se mnou hrál jak s fackovacím panákem a Owen na mě hleděl s opovržením. Nesnášel mě. Dával to najevo úplně vším.

  Ale bylo to daleko horší než jsem si mohla představit. Projela mnou naděje, když se Liamovi podařilo bouchnout Nicka loktem do brady. V tu ránu se mu vysmekl a rozutekl se pryč. Nick s křikem ihned za ním. Naději ovšem vystřídal strach, když se Davovi něco zalesklo v ruce. Přiložil mi kapesní nůž k tváři a lehce zatlačil.

,,Okamžitě to oddělej a jděte ode mě pryč," ječela jsem na něj. Jen se rozesmál. Ten smích se mi zařezával do morku kostí. První slza mi sjela po tváři.

,,Oh, maličká, jen tak tu drobnou věcičku neoddělám. A ty nevíš, že se má prosit?" smál se na mně i nadále a na nůž zatlačil ještě víc. ,,Popros, maličká."

  Zatlačil ještě víc, až slzy vystřídala kapka krve. Teplá krev mi vytékala na tvář.

,,Prosím..." zalapala jsem po vzduchu.

,,O co prosíš?" zeptal se mě tentokrát Owen a jednou rukou mi setřel slzy i s krví. ,,Přece nám tady nebudeš plakat, viď?"

,,Prosím, nechte mě na pokoji, co jsem vám udělala? A neubližujte Liamovi, prosím!" prosila jsem, nic jiného nezbývalo.

,,Co si vymyslel Nick na toho tvýho kamarádíčka netuším, mohl by ses za nimi jít podívat, co ty na to Dave? Určitě neutekl daleko." Dave se jako na povel zvedl i s nožem a rozběhl se stejným směrem, jako před chvilkou ti dva.

  Toho momentu jsem patřičně využila. Vytrhla jsem se Owenovi z rukou a pokusila jsem se utéct. Neměla jsem šanci.

,,Pískle, neutíkej. Je to k ničemu, mě neutečeš, " díval se na mě s opovržením. Chytl mou čelist a za pás si mě přitáhl blíže. Na obličeji jsem mohla cítit jeho horký dech. ,,Nenávidím tě. A ty to moc dobře víš, že? O Liama tady nejde... Jde jen a jen o tebe"