Why you?

Kapitola 4.

Trhnutím jsem se probudila a vyděšeně se podívala na Adriena, který se mnou třásl.

,,Konečně, Šípková Růženko. Klid, jo? Byl to jen sen, nestalo se to." snažil se mě uklidnit. Já jen bezmocně lapala po vzduchu a zkoušela pravidelně dýchat. ,,Křičela si ze spaní a brečela, proto jsem přišel. Co se ti probůh zdálo?" skenoval mě opatrným pohledem.

Projela mnou vlna strachu, když jsem si vzpomněla. Pyžamo se na mě lepilo, jak jsem byla spocená. ,,Nic důležitého." Pokroutila jsem hlavou a natáhla se pro sklenici vody, která stála na nočním stolku. Hltavě jsem se napila a pokoušela jsem se uklidnit své splašené myšlenky.

,,Dobře, teď to nebudeme řešit. Chci se na zítřek dobře vyspat a ty by sis taky měla odpočinout." usmál se na mě a chystal se odejít.

,,Počkej, prosím," zastavila jsem ho chraplavým hláskem. ,,Zůstaneš tu se mnou? Postel je dost velká." Podívala jsem se na něj s nadějí v očích a musela jsem se lehce pousmát, když se rozešel zpět k mé posteli, kde jsem se posunula o kousek vedle, abych mu dopřála dostatek prostoru. 

,,Oukej, ale už spíme. Zítra mám zkoušku." Jen jsem přikývla a spokojeně si lehla.

,,Děkuji," špitla jsem, když jsem se k němu přitulila. Dal mi pusu do vlasů a pak už spokojeně oddechoval. Snažila jsem se uklidnit své splašené srdce, co bilo jako o život. Zhruba stejně tak jako v tom snu. Nevím, zda se mi zítra na tu pizzu vůbec ještě stále chce. Adrienovo pravidelné oddychování mi nakonec přineslo vytouženou úlevu. Někdy mi chybí naše společné chvíle, kdy jsme si jako malí postavili bunkr uprostřed obývacího pokoje nebo když jsme stanovali na naší zahradě.

Teď už jsou ty chvíle pryč. Většinou na to jednoduše není čas nebo mi zmizí za svou přítelkyní Tinou. Je moc milá a tak, ale bere mi ho. Jenomže dnešní noc je jen a jen můj. Vím, že jsem majetnická a dosti sobecká v tomhle ohledu, měla bych mu přát krásnou rodinku a dokonalý budoucí život, ale opravdu se netěším, až přijde s tím, že se stěhuje s Tinou pryč. Nechci aby odešel. Lepšího bratra nikdo nemá.

S těmihle myšlenkami jsem přeci jen nakonec usla.

...

,,Tak co, vyrazíme?" ozval se vedle mě jemný hlas hned poté, co jsem zamkla svou skříňku. Koukla jsem na Liama, který zavíral tu svou. Dostal ji po Grace, tudíž byla hned vedle té mé.

,,No jasně, proč ne. Máš čas celé odpoledne?" zeptala jsem se ho s nadšením a společně jsme se rozešli chodbou.

,,Jo, mám. Táta teď hodně pracuje, aby utáhl byt sám. Snažím si sice najít nějakou brigádu, ale nejdřív se potřebuju hlavně rozkoukat a trochu zorientovat. Je to tady dost odlišný než místo odkud pocházím."

,,Neboj, brzo si zvykneš a třeba si to tu i oblíbíš, pokud ti teda život nebudou trýznit ti tři blbci." zmínila jsem včerejší incident a podívala se na jeho reakci. Kupodivu se nijak nezalekl.

,,Na šikanu jsem zvyklý už z bývalé školy. Zkrátka s tím asi nic nenadělám. Ale narozdíl od té doby mám nyní někoho s kým si můžu i popovídat." Usmál se na mě a v jeho očích byl vděk.

,,Budu tu pro tebe ráda. Třeba se z nás stanou dobří přátelé," mrkla jsem na něj a poděkovala mu, když mi otevřel hlavní dveře školy.

Po zbytek cesty konverzace opravdu nestála. Liam je na první pohled sice plachý, ale jen co se vám otevře, stává se z něj to nejupovídanější stvoření na světě. Zjistila jsem, že má spoustu mladších sourozenců, kteří ale zůstali ve Skotsku. Slíbil mi, že mi všechny jednou představí. Vím dokonce i o všech jeho bratrancích a sestřenicích, jeho rodina je opravdu rozsáhlá. 

Ani jídlo ho nezastavilo před mluvou, takže po každým kousnutí z pizzy mi vyprávěl o všech jeho zážitcích. Nyní už vím, že jeho oblíbená barva je zelená, že miluje čtení a chtěl by v budoucnu vlastnit knihkupectví nebo dokonce i napsat knihu. Vždycky se chtěl podívat do Itálie a Řecka, protože obdivuje místní architekturu, kterou zatím zná jen a pouze z obrázků na googlu. Nesnáší lži a má strach z pavouků, nebo-li z krvelačných osminohých bestií, jak je Li nazývá. Moc přátel nemá, spíše žádné...

A takto celá naše cesta po městě pokračovala, než jsme došli před park, kde jsem se zarazila. Dokonce i Liam ztichl a zaraženě se na mě podíval, proč nejdu dál.

,,Lou, děje se něco?"

Neodpovídala jsem mu a jen hleděla na to trio pod stromem. Přesně tak, byli tam. Liam se podíval stejným směrem a lehce vyvalil oči. 

,,Máš z nich strach nebo proč nejdeš dál? Jestli to je kvůli mě, já s tím nemám problém, přeci by nám nic neudělali mezi tolika lidmi." Měl pravdu, park byl plný.

,,Ne, nebojím se a ani s tím nemám problém, jen jsem si na něco vzpomněla, promiň." Zatřepala jsem hlavou a nemyslela na předešlou noc.

V tichosti jsme se rozešli do parku. Všechno šlo jako po másle, dokud na nás někdo nepromluvil. Kdyby tak někdo...tenhle hlas jsem bohužel až moc dobře znala a rozhodně jsem ho nechtěla slyšet. 

,,Hele, kohopak tu máme. Náš nový přírůstek a malá fotbalistka. Co tu pohledáváte vy dva? Jdete na romantickou procházku?" Dave nám zastoupil cestu a z vrchu se nám vysmíval pohledem.

,,Ty máš ale fantazii, tihle dva a na romantické procházce, jo? Vždyť se na toho kluka podívej, na čele má napsaný, že je to buzna." Nick se odrazil nohou od stromu, o který se opíral a chytl Liama za vlasy. Trhnutím dozadu mu zavrátil hlavu a odhrnul vlasy z čela. Posměšně se zasmál.

,,Pusť ho," řekla jsem ledovým hlasem a vraždila Nicka pohledem.

,,Copak, ty ho budeš opět bránit? Proč se namáháš vždyť je to jen prachobyčejná nicka, která..." začal Dave prohlašovat než jsem mu skočila do řeči: ,,Drž hubu a nenavážej se do něj. Co ti vůbec po nás je, hm? To žiješ tak nudný život a potřebuješ se pobavit na účet někoho jiného, nebo co máš za problém?" Po těchto mých slovech se kluk přede mnou rozzuřil do ruda a s naštvanou grimasou do mě strčil.

Klopýtla jsem pár kroků dozadu, ale před pádem mě zachránilo tělo stojící za mnou. Dotyčný mě chytl za ramena a silný stisk mi jasně naznačil, že mě nehodlá pouštět. 

,,Máš strach?" zašeptal mi do ucha Owen chraplavým hlasem a zesílil svůj stisk na mých ramenou. 

,,Strach? A z  koho jako. Z vás tří? Ani v nejmenším." Nehodlala jsem se jen tak vzdát.

,,Opravdu? To bys ale měla."

,,Přesně tak, jinak ti ještě k této," přistoupil k nám Dave, který mě pohladil po tváři, kde byla modřina způsobena jeho pěstí a pokračoval: ,,přibude další a nikdo ti nepomůže. Nic s tím nenaděláš, tak si tady přestaň hrát na něco, co nejsi a raději buď zticha příště."

,,Nešahej laskavě na ni." Liam na nás hleděl s odvahou v očích. Neměl to ale dělat. Jemně vykřikl, když se Nickova dlaň s plesknutím střetla s jeho jemnou pokožkou. 

,,Neotvírej si na nás hubu, řekl ti snad někdo ať mluvíš?" křikl na něj před další fackou.

,,Nech ho, ti dva mají štěstí. Je tu přílišná pozornost, jinak by skončili s mnohem víc zmalovanou fasádou. A to oba," křikl na Nicka Owen a slovo oba zdůraznil. ,,Neznamená to však, že příště si na vás počkáme jinde, raději se teď ale kliďte z cesty." popostrčil mě dopředu s takovou silou, že jsem to tak tak ustála. 

Společně s Liamem jsme bez dalších slov běželi pryč od této trojice, která mě začínala děsit čím dál více.