Why you?

Kapitola 46.

Nesnáším nemocnice. Štiplavý zápach dezinfekce, všudypřítomné hrobové ticho přerušované pouhými nářky pacientů a kolem se mihotají bílé pláště lékařů a modré šaty sestřiček. Na nepohodlných plastových židlích, které jsou rozestavěny po chodbách, většinou někdo sedí se slzami v očích a napětím po celém těle. Někteří čekají na vyšetření, jiní jsou ve strachu o své blízké. Stejně jako momentálně já.

Jelikož nepatřím do rodiny, Li musel na vyšetření sám. Proto jsem já zkejsla na chodbě. Před několika minutami přiběhl jeho otec celý vyděšený. Čelo měl zpocené a sípavě se nadechoval, nejspíše lapal po dechu z běhu, který cestou sem absolvoval. Nedivím se mu však. Zpráva o tom, že jeho syn je v nemocnici, v něm musela vyvolat hrůzostrašné pocity a domněnky.

Nedočkavě jako hladová šelma před lovem přechází po chodbě sem a tam. Ptala jsem se ho kolikrát, zda si nechce spíš sednout a krapet se uklidnit, ale ani to s ním nehlo. Vždy mi věnoval jen dost nezdařený pokus o milý úsměv a pokroutil hlavou v nesouhlasu. S každým sebemenším hlasitějším zvukem s sebou trhne a podívá se zoufale na dveře, odkud má vyjít doktor s výsledky.

Naposledy jsem Liama viděla, když ho převáželi na operační sál, kde mu právě šroubují nohu dohromady. Myslela jsem si, že to bude v pohodě, vždyť jen spadl ze schodů. Nic tak hroznýho to být nemohlo. Šeredně jsem se však spletla, když jsem se dozvěděla, že komplikovanou zlomeninu budou muset šroubovat dohromady. Tohle nenechám jen tak. Následky neponese jen Liam, ale i Nick. A jestli to vedení nezačne řešit, pomstím se mu sama. Však takový nenadálý pád ze schodů by se mohl přihodit i jemu.

Opřela jsem se o plastovou židli a natáhla nohy před sebe. Měli by sem pořídit nějaká pohodlná křesílka, ne tyhle hrůzy, na kterých se nedá ani sedět. Netuším, jak dlouho už tu vlastně jsem. Okno tu není, ven nevidím a jsem moc líná zkontrolovat čas na mobilu, to bych ho totiž musela pohledat v batohu. Možná uběhla hodina, možná dvě nebo tři. Vlastně ani nevím, jak taková operace dlouho trvá.

Už jsem měla v plánu další notnou dobu nudění, když v tom se dveře přede mnou otevřely. Vyšel z nich postarší doktor v bílém plášti a hned se ptal na příbuzné Liama. Jeho otec ovšem nezaváhal ani minutu a hned se k němu hrnul jako velká voda. I mně se ulevilo, když po chvilince vypadlo z doktora, že je v naprostém pořádku a za chvíli se probudí z anestezie. Spokojeně jsem se usmála když dodal, že ho můžeme ihned navštívit.

,,Kdyžtak běžte napřed a já dojdu," řekla jsem, když mě trkl nápad. Liamův táta jen kývl a dlouhou chodbou odešel pryč na příslušný pokoj. 

Já se vydala na opačnou stranu a prošla kolem recepce, než jsem se dostala k nápojovým automatům. Z batohu jsem vyštrachala drobný a naházela je do jednoho z nich. Zvolila jsem nápoj, kterým jsem chtěla udělat Liamovi aspoň trochu radost. Během čekání jsem vytáhla i mobil a s překvapením zjistila, že už se blíží půl šesté. Jak dlouho jsem sakra mohla vydržet jen sedět a nic nedělat?

Více mě však překvapila zpráva, která došla už před nějakou chvílí. Nevěděla jsem o ní, protože vyzvánění jsem měla ztlumené z vyučování. Zadala jsem krátké heslo a klikla na zprávy, abych si ji mohla přečíst a zarazila jsem se ještě víc.

Owen: Jak je na tom?

Nečekala jsem, že by mi napsal. Zrovna on. Myslím, že ho asi nikdy nepochopím. Vím, že mezi námi zaplálo jakési příměří. Dokonce nám dneska pomohl a teď se ještě stará. On by se postaral snad o všechny tvory na světě, ale sám nechce žádnou pomoc. Měl by přestat být tak skromný a začít trochu myslet na sebe.

S pokroucením hlavy a jemným úsměvem jsem naklikala rychlou odpověď, že je vše ok a co se cca stalo. Automat mě pípnutím upozornil, že má hotovo a já tak zadala další nápoj. Usmála jsem se na kolemjdoucí sestřičku a schovala mobil zpět do batohu. Odložila jsem tentokrát i druhý kelímek s vařící tekutinou a nacpala do automatu další drobné, načež jsem zvolila další nápoj.