Why you?

Kapitola 44.

Louisa

Uběhly dva dny od toho, co jsem vtrhla na chlapecké záchody. Jelikož se to rychle rozkřiklo, dávala mi to dávat sežrat spousta lidí. Fakt super. Dobře, tak ty posměšky bych přežila. I od někoho jako je Nick, pořád tu byli Liam s Jasonem, kteří se mě zastávali. I když ze začátku vyprskli smíchy, když jsem jim řekla, co se mi zase povedlo.

Možná mi ale tak nešlo o to, co se stalo, ale kvůli komu jsem tam vlastně byla. Owen se totiž do dneška opět neukázal ve škole. Jasně, mohl být nemocný. Nebo třeba někam jel, někteří zkrátka jezdí na dovolené místo školy, to je v pořádku, ne?

Já ale měla strach, že důvod jeho nepřítomnosti je zcela jiný. Dost dobře jsem si dokázala vybavit i osobu, která za tím vším stojí.

Byla jsem nervní už od samotného rána. O přestávkách jsem nenápadně modrookého vyhlížela na chodbě. Ulevilo by se mi krapet, i kdybych ho zahlédla klidně s modřinami. Jenomže takhle nemám nejmenší tušení, co se děje, zda je v pořádku. Což je mnohem horší, než kdybych ho potkala se zmalovaným obličejem.

Nemusela jsem s ním mluvit. To vůbec, akorát bych ho zase od sebe odehnala. Stačilo mi, abych ho jen viděla. Abych věděla, že je v pořádku.

Nebyla se mnou rozumná řeč. Jason do mě ryl celé dopoledne. Snažil se navázat konverzaci, ptal se na stupidní otázky, ale já ho zvládla jen ignorovat. Dokonce jsem i při zkoušení byla úplně mimo. Stála jsem před tabulí jako tělo bez duše. 

Co bylo horší, myslela jsem si, že máme biologii. Takže jsem přemýšlela nad kytkami, lidským tělem a modrýma očima. Přitom jsem ale hleděla na rovnici, která byla napsaná na tabuli přede mnou. V rukou jsem žmoulala křídu a nevěděla, co dělat. Normálně bych ten příklad měla do pár minut hotový, jenomže teď mi byla cizí i malá násobilka.

Nesoustředěná jsem byla i na tréninku. Unikaly mi nahrávky a nebyla jsem schopná do míče ani pořádně kopnout. V podstatě jsem zakopávala o vlastní nohy a končila tak na zemi častěji, než je zdrávo. Vždycky jsem jen naštvaně pěstmi bouchla do trávníku a postavila se zpátky na nohy. Mamka bude mít radost. Další roztrhané legíny a nevím, jestli ty zelené fleky půjdou dolů.

V šatně jsem si dopřála aspoň delší sprchu a doufala, že už se konečně vrátím do normálu. Špinavé věci jsem nacpala ledabyle do tašky a z kapsy bundy vyhrabala smotek sluchátek. Jestli to zvládnu rozmotat a něco si poslechnout než dojdu domů, budu superhrdina.

Před šatnou jsem málem narazila do osoby postávající opodál. ,,Andrew? Co tady ještě děláš?" vydechla jsem překvapeně, když jsem si uvědomila, že přede mnou stojí kapitán týmu.

,,Čekám na tebe," pokrčil rameny a spolu jsme se rozešli směrem k východu.

,,Má to nějaký významný důvod?" zasmála jsem se a sluchátka schovala zpátky do kapsy.

,,Nechceš odvést domů?" zeptal se, když vytáhl klíčky od auta.

,,Jestli to nevadí, tak budu jen ráda," usmála jsem se a následovala ho k černému autu s novým lakem. Nejspíš dárek k narozeninám, které slavil nedávno.

,,Ne, stejně to mám po cestě," pokrčil rameny a nastoupil dovnitř. Jen jsem ho následovala, akorát na druhou stranu, tedy na sedadlo spolujezdce. ,,Děje se něco?" Nastartoval a vyjel pryč.