Why you?

Kapitola 53.

Momentálně jsem bojovala sama se sebou. Uběhly čtyři dny od toho prapodivného rána a já zrovna stojím před školní skříňkou, kam jsem si jen chtěla odložit bundu a vzít učebnici biologie na první hodinu. Jenomže to by na mě nemohla vypadnout fialová obálka.

Žmoulala jsem ji mezi prsty dobrých deset minut. Moc dobře jsem věděla od koho je. Poznala jsem to nejen dle úhledného rukopisu, kterým bylo na přední straně napsané mé jméno, ale i dle stylu, kterým dotyčný tyto vzkazy předává. Navíc fialová je pokračováním duhy, kterou jsme nedokončili na projektu. Nevím, jestli jde o nějaký trik, i když po sobotě jsme se nejspíš usmířili? Já nevím. 

Na můj vkus toho až moc nevím a to jen díky tomu, že jsem si v pátek večer vylila hlavu. Podívala jsem se nalevo od sebe, když jsem zaregistrovala charakteristické cvakání berlí. Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem mezi ostatními studenty zahlédla to bloňdatý pako, který bylo celý uřícený a štrádovalo si to cestu ke mně.

,,Liame," vydechla jsem překvapeně, když došel až ke skříňkám a s jiskřičkami radosti v očích a velkým úsměvem mě pozoroval.

,,Ahoj, Louuu!" křikl nadšeně a vtipně protáhl mou přezdívku. ,,Jak se máš?"

,,Co tady děláš, Li?"

,,Přišel jsem ti zlepšit náladu. Navíc jsem se doma neskutečně nudil a ty hovory a návštěvy mi nestačily. Tak jsem překecal taťku a ten mě ráno hodil do školy." Zazubil se na mě. Nakazil mě tím svým šťastným úsměvem a mě najednou bylo mnohem lépe. Netopila jsem se v ponurých a zmatených myšlenkách, myslela jsem lehce. A to stačí pár sekund v jeho společnosti. Můj bratr si nezaslouží nikoho lepšího.

,,Tak ukaž, aspoň ti pomůžu," řekla jsem a položila své věci na zem. Pomohla jsem mu sundat batoh a bundu, načež vše dát na své místo do skříňky a vzít i jeho učebnici. Liam si ještě poupravil berle a naznačil, že můžeme vyrazit. Proto jsem se taky natáhla pro své věci a mohli jsme vyrazit.

,,Počkej, něco ti spadlo." Ohlédla jsem se za sebe na svého kamaráda, který poukazoval na fialovou obálku válející se na zemi. Rychle jsem ji sebrala a rozešla se do třídy tak, aby mi stačil. ,,Co to bylo?" zeptal se zvědavě.

,,Nic," špitla jsem a snažila se rychle vymyslet jiné téma, abych tohle zakecala.

,,Tak to nevíš, s kým máš tu čest, Louiso. Mně prozradíš cokoliv, i když nechceš. Takže šup, vyklop to," řekl odhodlaně a já si jen povzdechla, protože měl pravdu.

,,Nedáš mi s tím pokoj, že?" zeptala jsem se ho prosebně, když jsme zasedli na své místo do lavice. 

,,Ne." Zaculil se a podepřel si bradu rukama. Mrkal nevinně jako andílek, no kdo by mu odolal?

,,Sama nevím, ještě jsem se nekoukala dovnitř."

,,A od koho je, tak to víš?" Než jsem stačila odpovědět, přerušil mě Jason, který do třídy vtrhl jako velká voda.

,,Možná od toho fešáka, se kterým ses líbala na tý party, hm? Jinak nazdar Liame, jsem rád, že už si tady," pozdravil a já na něj překvapeně hleděla.

,,Jakýho fešáka?"

,,Jaká párty?"

Ptali jsme se jeden přes druhého a oba se stejným překvapením. Je snad možný, že bychom se líbali s Owenem? To snad ne. Vložila jsem si obličej do dlaní a s povzdechem jsem si potom prsty projela vlasy.

,,Abych vás uvedl do obrazu, protože jak vidím, tak v něm nejste ani jeden," uchechtl se, než pokračoval: ,,v pátek večer byla party, kterou pořádala Stella. Jak jsem se později dověděl, tak to je holka od Nicka, ale žádný problém nebyl. Každopádně si moc dobře pamatuju na to, že tady madam tam hrozně nechtěla jít, proto mě pak překvapilo, že jsem tě tam viděl."