Why you?

Kapitola 48.

Sledovala jsem jeho sebejistou chůzi, kterou si to kráčel až ke mně. Ruce mu volně visely podél těla v doprovodu kroků. Pěsti měl však zatnuté, až mu klouby bělely. Celkově byl napnutý a odtušit jsem to mohla i z pevného výrazu. Z té nebezpečně zatnuté čelisti až jsem se bála, aby si nerozlámal zuby. Z očí mu šlehaly blesky a oddechoval jako rozzuřený býk. 

Chodba se začínala vyprazdňovat, ale já ještě neměla v plánu odejít. S nechutí vepsanou ve tváři jsem mu s pozvedlou bradou oplácela pohled. Nebála jsem se ho. Ve skutečnosti mým tělem koloval čirý vztek a s každým jeho pohybem se mi do žil vlila nová dávka opovržení.

Jak jsem předpokládala, zastavil se metr přede mnou. Bez řečí. Nejspíše sháněl slova, kterými mě momentálně poslat ke všem čertům. Nasadila jsem však ironický úsměv a se vší nedbalostí se ho zeptala: ,,Potřebuješ něco?"

Tiché zavrčení mi neuniklo. ,,Cos tam dělala?" odsekl a ignoroval mou otázku.

,,Není slušné odpovídat otázkou na otázku."

,,Věř, že nějaká slušnost mi je teď u prdele. Kdes byla?" procedil skrz zaťaté zuby.

,,Na přátelském pokecu u vedení školy. Ale myslím, že toho sis už všiml." Pokrčila jsem ledabyle rameny a snažila se dělat, že se nic neděje. Pravda je však opakem.

Bylo vidět jak moc se drží na uzdě. Jak moc zatíná pěsti a zhluboka oddechuje, aby mě neuzemnil pěstí. Netuším, jestli to je kvůli tomu, že před ním stojím právě já, nebo zda nechce jen další problémy. ,,Budeš i dál hrát blbou nebo konečně řekneš, cos tam řešila. Nemyslím si, že bys chodila do ředitelny aby ses pobavila o dnešním počasí."

Ticho které mezi námi nastalo bylo přímo ohlušující. nevnímala jsem nic jiného než tu dokonalou modř, která mě i po tom všem dokázala jistým způsobem oslnit. Nerozmluvila jsem se ani když se chodbou rozeznělo zvonění a všichni ostatní studenti zapadli do svých tříd.

Owen ale nejspíš ztrácel trpělivost. Pevně mě chytl za ramena a odstrčil o podstatný kus dál, až jsem musela zaklopýtat, abych neskončila na zemi. Oporou se mi však staly skříňky za mnou. Jeden ze zámků se mi nepříjemně zaryl mezi lopatky a jen tak tak jsem zadržela bolestné syknutí. S hlasitou ránou se zapřel dlaněmi přímo vedle mé hlavy, čímž mě dokonale uvěznil před sebou. Hrůza a děs z něj sálaly a stát se tohle před rokem, snad se i rozbrečím a budu prosit o milost. 

Nehodlala jsem mu však ukázat ani trochu zranitelnosti. Moc dobře jsem věděla, že mi bezdůvodně neublíží. Aspoň jsem v to věřila.

,,Louiso," zavrčel a mé jméno vyplivl jako jed.

,,Owene," oplatila jsem mu stejným tónem jako malé dítě ve školce. Protočil oči a už vypadalo, že z něj zase něco vypadne, ale nenechala jsem ho. ,,A proč tě to tak moc zajímá?" zeptala jsem se naoko se zájmem. Bojí se snad?

,,Protože tam mám každou chvilu jít a nechci si ani domýšlet, co všechno si na mě práskla," řekl a dál mi oplácel pohled. V ten moment jsem si uvědomila, že jeho třída má nejspíš skutečně po vyučování, což znamená, že za chvíli se tu objeví i ti dva. Odpustila jsem si představu, že se s nimi skutečně potkám a svou plnou pozornost opět věnovala Owenovi, který se dožadoval odpovědi.

,,Práskla? A na tebe? A co, vždyť ty si přeci úplně svatý," uchechtla jsem se a nadále ho provokovala.

,,Hodláš mě tímto vytáčet?"

,,Když to bude potřeba," protáhla jsem a znuděně se od něj odvrátila. Chvíli jsme pozorovala pavučinu v rohu chodby. Uklízečky by měli přijít o prémie a pustit se do pořádnýho úklidu.