Why you?

Kapitola 43.

Owen

Smích mě přešel okamžitě, jen co se za ní zavřely dveře. Rukou jsem si vjel bezradně do vlasů. Nechtěl jsem. Tak moc jsem nechtěl aby odešla.

Jenomže já si musím udržovat odstup. Nemůžu ji do toho všeho zatáhnout, i když bych teď nejraději vyběhl zpátky na chodbu, objal ji, ne-li políbil, a vše vysvětlil. Řekl ji, jak moc mi chybí, jak ze zoufalosti nespím a nepřemýšlím nad nikým jiným. Jak jsem zničený z jediného pohledu na ni, když prochází po chodbě. Jako tělo bez duše.

Bolí mě to. Vždycky když ji odseknu jakoukoliv drzou poznámku, aby mě nechala na pokoji. Bolí mě ten pohled na ni. Když má slzy na krajíčku a ze všech sil se snaží, aby se přede mnou nerozbrečela. Je zničená a to vše jen a jen kvůli mně. 

Kde kdo by nade mnou už dávno zlomil hůl. Ale ona ne. Je tu neustále pro mě, kdykoliv může, snaží se se mnou mluvit. A to mě neskutečně ubíjí, protože já už nevím, jak dlouho ji budu schopný odolávat. Nejhorší na tom všem je, že z toho viní sebe sama, i když to není pravda. Snaží se pátrat po každé malé chybičce, kterou ten večer mohla udělat.

Ve skutečnosti za to může člověk, kterého nenávidím ze všeho na světě. Je pravda, že on může za to, že tu vůbec jsem, ale ani to ho už neomlouvá. Jen co na něj pomyslím, hned se mi vybaví celý ten večer.

S nesmělým úsměvem se rozloučila a dveře jen cvakly, když odešla. Mám to za sebou, ulevil jsem si . Proběhlo to v pořádku, nic se nestalo, otec se choval konečně jako normální člověk. Možná jsem se aspoň vyvaroval situaci, kdy by si Louisa mohla domýšlet, co se u nás doma děje. Nikdo to nesmí vědět.

Otočil jsem se s tím, že zapadnu do svého pokoje a už dneska nevylezu. na víkend jsem stejně neměl nic moc v plánu, možná bych se mohl podívat na ten společný projekt, který máme vlastně za týden odevzdávat.

Mé předešlé plány však překazil můj milovaný otec, který stál ve dveřích do obýváku. Myslel jsem, ne já doufal, že mě nechá na pokoji. Že si mě pro tentokrát nebude všímat a maximálně si neodpustí nějakou tu pichlavou poznámku, na kterou jsem však už zvyklý.

,,Kam jdeš," prskl.

,,K sobě, talíře umyju ráno," odsekl jsem mu neutrálně. Zastavil mě však v další pohybu tím, že mi jednoduše zastoupil cestu. Jak já ho nenávidím.

,,Co to mělo znamenat?" zasyčel mi tak blízko u obličeje, že jsem mohl cítit jeho opilecký dech. Kdy to krucinál stihl? Všiml jsem si flašky jakési whisky, kterou už měl téměř prázdnou. Křečovitě svíral její hrdlo a ruka se mu jemně třepala. Zorničky měl lehce rozšířené a začínal se výrazněji potit.

I přes to, že z té láhve patrně dost upil, abstinenční příznaky nešly přehlédnout. Ukázkový odstrašující příklad jako z učebnice. Alkoholik, kterým se rozhodně stát nechcete. Nikdo z vás.

,,Nic, mohl by sis dát odchod a radši do sebe vyklopit další láhev? Třeba se krapet uklidníš a nebudeš si muset vylívat vztek na mně," zprudka jsem vydechl a jen si založil ruce v bok. Dávno jsem zjistit, že nemá cenu se chovat nijak slušně. Stejně mi vlepí, i kdybych ho prosil na kolenou, ať se slituje. Akorát by prohlásil, že jsem jen rozmazlenej slaboch, kterýmu se právě rozhodl uštědřit pár výchovných ran.

,,Ty na mě nemáš co zvyšovat hlas," zakřičel a strčil mě ke zdi. Chytil v pěst mé tričko pod krkem, nejspíš aby si mě přidržel na místě.

,,Pusť mě," řekl jsem až s příliš ledovým klidem. Snažil jsem se dát najevo, že jeho se rozhodně nebojím a je mi naprosto ukradený. Jenomže skutečnost byla zcela jiná. Uvnitř jsem se klepal jako vyděšené malé dítě a jen se modlil, aby mě opravdu nechal v klidu odejít.