Why you?

Kapitola 34.

Zavřela jsem a zamčela naše vchodové dveře. Bez jediného slova jsem se chodbou rozešla ke schodům a následně do patra míříc do mého pokoje. Padla jsem na postel a z nabíječky na nočním stolku vytáhla mobil. Okamžitě jsem vytočila Liamovo číslo.

,,Lou, Co se děje? Konečně ses rozhodla mi zavolat? Jako neříkej mi, že u vás ten krasavec byl tak dlouho," vyštěbetal na mě okamžitě, jen co hovor vzal. A že to dlouhého trvání nemělo. Jak jsem říkala, určitě čekal nastartovaný mi to ihned zvednout.

,,No, právě odešel," hlesla jsem tiše.

,,A to jako tvoje mamka připravila sedmi chodové menu nebo přišel zas o hodinu později?" křikl překvapeně.

,,Ne, my jsme si povídali. On přišel včas, dokonce donesl i kytky."

,,Uuu kytky? Dostala si aspoň pořádný puget růží?" I když jsem ho nemohla vidět, představila jsem si ten jeho typický úšklebek, kdy se vše daří dle jeho plánů.

,,Ne, dostala jsem kaktus. Okomentoval to s tím, že je prý stejně pichlavý jak moje poznámky, či co," protočila jsem očima.

Z druhé strany se ozval upřímný hlasitý smích. ,,Tak to vystihl dokonale, ten kluk se mi normálně začíná líbit. Takže hejbni kostrou, jinak je můj."

,,To určitě, krapet se kroť milej zlatej."

,,Takže si ho už bráníš? Skvělá zpráva. O čem jste si povídali? Doufám, že ses dozvěděla nějaké ty nové žhavé informace," přehodil téma jinam, jak on má rád ve zvyku. Když chce mít poslední slovo, vždy raději nadhodí nové téma, abychom se k tomu předešlému už nevraceli. Jak já ho miluju.

,,Nějaký ty formálnosti na začátek a pak se najednou zmínila škola a budoucnost. A hádej co?"

,,Hádám, že nevím?"

,,Owen chce jít na pedagogiku," prozradila jsem mu.

,,Fakt? To je něco, já bych ho tipoval na nějakýho záchranáře, možná závodníka formulí, ale aby hnil ve třídě, to fakt ne. I když myslím, že kdyby učil u nás na střední, studentky by se za nim jen otáčely."

,,To jo, taky mě to překvapilo. Proimtě, u nás by se po něm sápal i celý učitelský sbor," uchechtla jsem se a Liam jen souhlasil. ,,Pak řešili nějaký auta, tomu jsem moc nerozuměla a další pindy. Dokonce jsme se bavili i o výletu."

,,Hmm a ještě něco zajímavého tam nemáš?" zeptal se zvědavě.

,,Zemřela mu maminka," šeptla jsem smutně. Musí to být hrozný.

,,Oh, to mě mrzí. Na druhou stranu, zas o něm víš něco víc."

,,Jo to jo."

,,Lou, moc rád jsem si s tebou chvilinku pokecal, ale budu muset jít. Kdyžtak kdyby sis na něco vzpomněla, dopovíš mi to v pondělí, že jo?"

,,Jasně, už se nemůžu dočkat."

,,Tak pa," řekl a položil hovor.

,,No nazdar," hlesla jsem sama pro sebe a otočila se na záda hledíc tak na bílý strop, na kterém byly nalepené hvězdičky svítící ve tmě. Zahleděla jsem se mezi ně s jemným úsměvem. Už jen přežít ten dlouhý víkend a bude pondělí. Nikdy v životě jsem se na pondělí netěšila.

Jenomže tentokrát to pro mě znamenal nový týden. Týden, který opět strávím v přítomnosti toho modrookého stvoření.

...

Naklikala jsem příslušný kód na svou školní skříňku a zámek cvakl. Dvířka se otevřela a já automaticky sáhla po učebnicích na první hodinu, která mě čekala za pouhých pár minut. K nohám mi však padla drobná červená obálka. Že by nějaké milostné psaníčko? Valentýn je ale až v únoru a teď je sotva konec října.