Why you?

Kapitola 9.

Přetáhnutím po obrazovce mobilu jsem vypla budík, který mě měl vzbudit. Zbytečný, stejně jsem poslední hodinu nespala a jen s koukáním do stropu přemýšlela, co udělat proto, abych nemusela na ten výlet. Simulaci nemoci by mi mamka beztak neuvěřila a kdybych si něco zlomila, nemohla bych několik týdnů hrát fotbal, to mi za to nestojí. Útěk z domova jsem taky zavrhla. Co jiného mi zbývá než vstát a postavit se tomu čelem? Proklínám toho, kdo tuhle blbost vymyslel.

U snídaně jsem se přehrabovala v jogurtu a pochmurné myšlenky mě stále neopouštěli.

,,Zlato, co ti ten jogurt udělal, že se na něj tak mračíš?" zeptala se mě mamka hned, co si sedla naproti.

,,Jogurt za to nemůže, jednoduše se mi tam nechce. Nechci trávit čas s někým, koho stejně vůbec neznám." Možná to nebyla úplná pravda, ale bylo mi dost trapný se tady před ní složit, že se Owena bojím a nechci s ním mít nic společného.

,,Ale nepovídej. O tom ten projekt přeci je, o vzájemném sebepoznání. Uvidíš, že nakonec to nebude tak špatný jak si myslíš a dopadne to dobře. Zbytečně si nad tím teď nelámej hlavu, úplně vidím, jak se ti z ní kouří," mile se na mě usmála a já musela s ní.

,,Díky mami, ty dokážeš člověka uklidnit."

,,Od toho tu jsem. Vlastně pro tebe něco mám. Přesněji od nás s tátou, ale ten musel bohužel urychleně do práce. Na, tady máš," řekla a podala mi modrý balíček, který ležel na kuchyňské lince. Je škoda, že naše hlava rodiny musela pracovat. Pořádně jsme se nerozloučili, budu mu muset aspoň večer zavolat.

,,Další sladkosti?" pozvedla jsem obočí, když jsem rozvazovala bílou mašli.

,,Jen se podívej," tajuplně na mě mrkla a podepřela si bradu rukou.

Roztrhla jsem balící papír a otevřela krabičku bez jediného nápisu. Vykoukl na mě polaroid, díky kterému mi brada padla až někam do sklepení.

,,Ale, co to je? To přeci nejde mi dávat takovýhle dárky jen tak," koktala jsem a rozhazovala rukama všude kolem sebe.

,,Máš ho speciálně na tento projekt. Chci aby sis to opravdu užila a díky tomuhle budeš mít i krásné vzpomínky. Měla bys tam mít dost náplní, takže můžeš fotit o sto šest."

Věnovala jsem ji ten nejzářivější úsměv a okamžitě oběhla stůl, abych ji mohla obejmout. ,,Děkuji, děkuji, děkuji....," šeptala jsem ji do ucha a momentálně byla tou nejšťastnější osobou v tomhle městě. Nálada se mi od rána obrátila o sto osmdesát stupňů a já už neviděla všechno tak černě.

,,Doufám, že dostanu taky obejmutí, sestřičko, protože tady máš i něco ode mě, " otočila jsem se na Adriena, který zrovna vešel a podával mi jakousi knížku. Ne knížku, album. Album na všechny nové fotky. Dal mi ho společně s bílou propiskou, protože stránky byly černé.

,,Vy jste tak úžasní, nemůžu mít lepší rodinu," zapištěla jsem a skočila mu kolem krku.

,,Víme moc dobře, jak nás miluješ, ale utíkej si pro kufr. Budeme muset vyrazit, ať to stihneme," řekla mamka a já běžela nadšeně do pokoje. Album i s foťákem jsem dala do batohu a ještě přidala lepidlo, abych měla čím lepit fotky.

Cesta uběhla rychle a než jsem se nadála, stála jsem před autobusem. Většina už tu byla, někteří se loučili s rodiči, jiní už je nutili, aby jeli pryč a nedělali jim ostudu před přáteli. Došla jsem za naší třídní učitelkou a nahlásila jsem se u ní. Při odškrtávání mého jména mi z ničeho nic někdo zakryl oči. Otočila jsem se leknutím na něj a uviděla jsem Liama usmívajícího se od ucha k uchu.