Why you?

Kapitola 52.

Venku byla ještě tma, když mě probralo sucho v puse. Měla jsem žízeň tak neskutečnou, že jsem si připadala jako trestanec vyhoštěný na Sahaře, který hledá oázu, aby zahnal touhu po doušku vody. Naštěstí já nemusela nic hledat a stačilo mi sejít jen to jedno patro dolů do kuchyně.

S nechutí jsem vylezla zpod vyhřáté peřiny a stoupla si na ledovou podlahu. Protřela jsem si oči a zívla na celý pokoj. Hlava se mi stále motala a tma tomu dodávala svoje, proto jsem se víceméně po paměti rozešla z pokoje ven. Ticho v domě narušoval akorát tikot hodin pověšených v obýváku. Sešla jsem schody a v kuchyni nahmatala vypínač, abych tady nic nerozbila.

Zaskučela jsem, když se mi ostré světlo zabodlo do očí a rozmrkala mžitky před očima. Sáhla jsem do poličky pro skleničku a z kohoutku u umyvadla načepovala vlažnou vodu. Úlevou jsem zamručela, když jsem dopila celou sklenici a natočila si ještě jednu. Po pár locích jsem se ale zakuckala, když se z vedlejší místnosti ozvalo tiché chrupnutí. 

Zdálo se mi to? Blouzní snad má opilecká mysl nebo tam vskutku někdo je. Třeba koukal Adrien dlouho do noci na telku a usnul na gauči. Odložila jsem skleničku do umyvadla a rozhodla se jít podívat na toho vetřelce z obýváku. Chvíli jsem přemýšlela, zda sebou nevzít i nůž, který se válel v umyvadle, ale raději jsem ho nechala na svém místě. Se svým štěstím bych zabodla akorát tak sebe.

U průchodu do obýváku jsem se zastavila. Nemýlila jsem se, na gauči někdo skutečně usnul. Obešla jsem ho s odstupem, abych viděla, kdo tam oxiduje. A bratr to nebyl. Ten by si sem nedotáhl peřiny a navíc to na něj má až moc tmavé vlasy, takže pokud nepodnikl nějaký šílený experiment s barvením vlasů, skutečně to není on.

Zalapala jsem po dechu, když jsem rozsvítila lampu stojící za křeslem vedle sedačky. Co tady sakra dělá Owen? Dlouho jsem ho neviděla takto klidného. Pramínky černých vlasů mu spadaly do obličeje, rty lehce pootevřené. Pravidelně oddechoval a sem tam se ozvalo chrupnutí. Byl neskutečně uvolněný a tak roztomilý. Což byl dost rozdíl, protože posledně jsem ho vídala buď vytočeného do běla nebo zraněného. Deku měl jen do pasu a na sobě měl triko s dlouhým rukávem. Což je u něj nezvyk, během našeho projektového výletu spával bez něj. 

Nedokázala jsem uvěřit vlastním očím. Přede mnou přeci nemůže ležet zrovna on, co tady pohledává. Nedokázala jsem přijít na jediný smysluplný řešení. Natáhla jsem ruce k okraji peřiny a povytáhla mu ji až ke krku. Teplo sálalo z jeho pokožky, což jasně dokazovalo, že přede mnou opravdu leží skutečná lidská bytost a nejde jen o sen. 

Nejspíš blouzním z toho všeho, co jsem vypila. Uvěřila jsem sama sobě, že tohle zkrátka nemůže být skutečnost a pozhasínala jsem. Vydala jsem se zpátky nahoru do svého pokoje a padla do peřin. Netrvalo to dlouho a já se opět odebrala do světa snů.

Než jsem se nadála, za očními víčky mi začaly tancovat sluneční paprsky a mé jediné přání bylo umřít. Zasténala jsem nad prudkou bolestí hlavy a přetáhla jsem si peřinu přes hlavu. Otočila jsem se na druhý bok, ale nejspíš jsem zvolila moc rychlý pohyb na svůj žaludek, který začal dělat kotrmelce. 

Na nic jiného jsem nečekala a vystřelila do sedu. Vyhrabala jsem se z postele a doběhla do koupelny, která byla naštěstí prázdná. Klekla jsem na kolena a hlavu zvrátila do záchodu. Stihla jsem to tak akorát. Zvracela jsem jen chvíli, za co může i to, že jsem včera moc nejedla. Což byla chyba. 

Opřela jsem si čelo o prkýnko a zhluboka se nadechla. Ze zdola byl slyšet hluk, rodina už je nejspíš dávno vzhůru. Mamka určitě chystá snídani. Mohla bych se aspoň zajít napít, dát si nějaký prášek proti bolesti a zalézt zpátky do postele.