Why you?

Kapitola 29.

Zase pondělí. Ten pitomý zvonící krám, který mě vzbudil až nelidsky brzo ráno, jsem měla chuť zadupat do země. Nemůžu se dočkat víkendu. Nebo rovnou vánočních prázdnin. Musím říct, že s tím vstáváním jsem se na výletě opravdu rozmlsala. Co bych teď dala za tu proklatou píšťalku. Sice byla příšerná, ale budila o hodinu později.

Právě je ale velká přestávka a já se prodírám školní chodbou, která byla plná k prasknutí. Davy žáků proudily sem a tam a já bezradně hledala třídu Owena. Měla jsem v plánu mu říci o dnešním programu. Že já blbá si od něj nevzala telefonní číslo. Aspoň bych teďka nebloudila po škole.

Zanadávala jsem si potichu, když jsem vrazila do další osoby, která na mě hned křikla jakousi narážku. Tak pardon, že tu jdu. Mou útěchou ale bylo, když jsem spatřila černovlasého u skříňky, ze které právě vytahoval učebnice nejspíš na další hodinu. Byla jsem ráda, že ho zastihnu na chodbě a nebudu muset lozit k nim do třídy.

Došla jsem až k němu a poklepala mu na rameno, abych tak na sebe upoutala pozornost. 

,,Ahoj," pozdravil, když se leknutím na mě otočil.

,,Ahoj, promiň, že ruším, jen jsem se chtěla zeptat, kdy končíš," oplatila jsem mu pozdrav a zeptala se.

,,Nerušíš, rád tě vidím. Dneska ve dvě, proč?" zvědavě nadzvedl obočí a čekal, co ze mě vypadne.

,,Super, takže máš odpoledne čas?" ujistila jsem se ještě.

,,Jasně, copak, už si něco zvládla vymyslet?" zakřenil se.

,,Jo, chci tě vzít na trénink, který dneska máme," prozradila jsem mu svůj plán a jen se bála reakce. Co když to je pitomost a nebude chtít? Co když si řekne, že to je slabota, že jsem se mohla vytáhnout s něčím daleko lepším.

,,Tak to je prima, kdy mám dojít?" řekl s úsměvem a utnul tak všechny mé obavy. Úlevně jsem si vydechla a byla ráda, protože se mu můj návrh evidentně zamlouval.

,,Hele, začínáme ve čtyři, tak dojdi tak o patnáct minut dřív na stadion."

,,Dobře, tak to už se nemůžu dočkat," znovu se zazubil.

,,Tak zatím," chtěla jsem se rozloučit, ale zastavila mě šmouha, kterou měl na tváři. Nejdřív jsem si myslela, že jde pouze o špínu, ale pak mi to bliklo. ,,Co se ti stalo?"

,,Cože? Nic, co by se mi mělo stát," nervózně se zasmál a odvrátil ode mě pohled. Neodcházel však, stále zůstával na místě. Chodba se mezitím začínala vylidňovat, protože za malý moment mělo zvonit. Taky bych pomalu měla vyrazit, jinak nestihnu začátek hodiny, ale nemohla jsem.

,,Ale jo, ptám se znovu, co se stalo?" natáhla jsem k němu opatrně ruku a za bradu pootočila jeho hlavu obličejem k sobě. Mlčel. Nic neříkal a jen mi hleděl do očí. 

Zazvonilo na hodinu a stále nic.

Přejela jsem mu palcem po tváři a setřela tak vrstvu nejspíš make-upu. Pod ním se rýsoval fialovo modrý flek, přesně jak jsem očekávala. ,,Hele, já znám tady ty stupidní fígle, jak zakrýt modřiny, už mi odpovíš konečně?"

,,Však to znáš, jen jsme se nepohodli s klukama," pokrčil rameny a odtáhl se. Nebyla jsem si však jistá, zda říká úplnou pravdu. Rozhodla jsem se to pro tentokrát neřešit.

,,Když myslíš, tak ve čtyři, zatím," mávla jsem a raději se rozutekla do své třídy, která byla bohužel v jiném patře.

Učitelce jsem se omluvila za pozdní příchod. S přísným pohledem a poučkou o tom, ať si hlídám čas, jsem zaplula na své místo vedle Liama.