Why you?

Kapitola 24.

Dny ubíhaly a pobyt zde se nám krátil. Už pomalu ani nevím, co za den je. Vše totiž jede v tom samém stereotypu, kdy nás ráno vzbudí, jdeme na snídani, po které se hrají nejrůznější hry a pak zas hurá na oběd. Odpoledne máme opět program a volno jen v poledním klidu či po večeři. Ráno to samé od znova. 

Po celou dobu vládla až  znepokojivá nuda. Nic se prostě nedělo. Dave s Nickem si dávali odstup. Ani slovní narážky, zkrátka nic. Jako ne, že bych nebyla ráda, spíš se jen začínám bát toho, že se stane něco horšího.

Dneska jsem se vzbudila na můj vkus zbytečně brzo. Teprve svítalo a všichni stále spali. Byl předposlední den a prý nás čeká nějaký celodenní program. Teda alespoň tak nám včera při večeři učitelé nastínili situaci. Jestli zas pojedeme do nějakýho akvaparku, tak mě hrábne.

Pozorovala jsem Owena, který spokojeně oddechoval. Ve spánku skutečně vypadal jako neviňátko. Ležel na boku otočený směrem ke mně a hlavu měl podepřenou rukou. Ze spánku krčil nos a řasy se mu jemně třepotaly. Možná se mu právě něco zdálo. 

Neumím si vysvětlit, co se mezi námi během těch pár uplynulých dnů změnilo. Už mezi námi nepanovala tak napjatá atmosféra a nehádali jsme se na každém kroku. I když samozřejmě nějaká rozepře sem tam byla. Kvůli zbytečnostem jak pověsit ručník a tak dále. Dokonce už ani tolik nechodil za klukama a bavili jsme se více spolu. Vím o něm nespočet informací, ale stále se nemůžu dopátrat toho tajemství nebo jak to nazvat. Zkrátka je kolem něj to něco, co jsem pořád nerozlouskla.

Vstala jsem a raději se rozhodla to pro tentokrát neřešit. Hlavu si s tím můžu lámat později. Využila jsem klidu a převlékla se z pyžama. V umývárce, když už jsem si čistila zuby, jsem pak zaslechla píšťalku značící budíček, takže hurá do jídelny na snídani.

Jen, co jsem na stůl postavila dva hrníčky s čajem, dovnitř se přiřítil rozesmátý Liam. Ne, že by se normálně nekřenil dost, občas se až divím, kde se to v něm bere.

,,Dobré ráno, co ti tak zvedlo náladu?" broukla jsem na pozdrav a upila z teplého čaje. Byl sladký jak cumel.

,,Ale nic, jen jsem měl pěkný sen a navíc nás dneska konečně čeká něco zajímavějšího než předešlý dny. Jen mě mrzí, že zítra už jedeme zpátky domů," zamračil se a pak zaklel, když si spálil jazyk.

,,Jsem celkem zvědavá, co vymysleli, snad to bude fajn. Taky se mi dom moc nechce, uklidňuje mě jen, že ještě máme den volna, než bude zas pondělí a škola," zamručela jsem při té skutečnosti, že budu muset už za dva dny sedět v lavici a poslouchat nějakýho učitele. Nedej bože stát před tabulí a být zkoušena.

,,O škole se ani nezmiňuj, to bude hrůza. Aspoň nás konečně nebude budit ta blbá píšťalka," protočil očima a já mu musela dát za pravdu. Na ten zvuk jsem začínala být dost alergická a určitě nejsem jediná.

,,Jak jste se dnes všichni vyspali?" zeptala se nás jedna z učitelek, čímž přerušila náš krátký rozhovor jako vždy. Achjo, přijde mi, že už to dělají naschvál. ,,Jen bych Vám chtěla říci něco k dnešku. Čeká nás celodenní hra mimo náš tábor. Takže prosím jak půjdete, vezměte si balíček s jídlem u okýnka, je to místo oběda. Budeme hrát jednoduchou hru, kterou určitě všichni znáte. Půjdete po trase označené fáborky a plnit drobné úkoly. Samozřejmě po těch našich oblíbených dvojicích. Vytvořili jsme více tras, ať nám to trochu odcejpá. Každopádně pořadí je určeno na základě bodů, které jste nahráli ve hrách, v kterých jste měli spolupracovat. Více vám povíme až vás později svoláme," vychrlila na nás veškeré informace v nadzvukové rychlosti, až jsem si myslela, že to muselo být na jeden nádech.